Jak se chodí na rande, když se vám chce zvracet

Nemůžu říct, že bych vzpomínal rád. A to nejen kvůli pocitu, že není na co. Vzpomínání mě plní melancholií, což není druh emocí, který bych si vychutnával. Melancholie je něco nepoctivýho, polovičatýho. Pro jednou se ale přemůžu.

Kdysi jsem znal jednoho kluka. Pocházel z toho zvláštního plemene, o kterým se popsaly celý stohy knih. Znáte to. Mladí romantici, věčně uslzení, rozervaní a nepochopení. S oroseným okem, ať se už podívají na obraz z nitra panenské přírody, antickou tragédii nebo chleba se salámem.

Znal jsem jednoho takovýho. Taky chtěl umírat na každej prdík  a taky věštil dalekosáhlý dopady na svůj život z každé skvrny na trenkách. Každou chvíli byl zamilovanej a pokaždé to byla ta pravá.

Ušlechtilá, chápavá, sečtělá.

Potíž byla v tom, že s každou z těch světic prohodil sotva pár slov, než se do ní beznadějně zamiloval. O zbytek se postarala fantazie.

Většinou to netrvalo moc dlouho a zjistil, že aktuální ta-pravá byla stejná husa jako ostatní holky jejího věku.

Často se tahaly s výrazně staršími kluky a opájely se pocitem, jak jsou dospělý a příliš mentálně vyzrálý pro svoje vrstevníky. Jejich kluci se zase opájeli pocitem, jak je to bezva, že všechny klišovitý knihy, seriály a časopisový příběhy ještě těmhle dívenkám nevysvětlily, jak to v životě chodí.

Není nic horšího, než když otřepaný klišé obsahuje kus pravdy, který většina není s to pochopit.

Bylo to chvíli po tom, co se poprvé legálně opil, když si konečně vyšel s jednou z těch-pravých. Jmenovala se Dana a ještě si zřejmě neuvědomila, že je pro chlapce svého věku příliš vyspělá.

V den, kdy s ní měl jít poprvé na rande, mu bylo od rána na zvracení. Na obědě ve školní jídelně sotva pozřel sousto. Stará dobrá žaludeční neuróza.

O půl druhé se potkali před školou. Usmívala se. On se taky usmíval, i když se mu chtělo zvracet.

Jestli jsou moje propočty správný, od chvíle, kdy se obsah žaludku začne drát zpátky do úst, má člověk nanejvýš dvacet vteřin.

Nanejvýš. Dost možná patnáct.

Na světě není moc míst, ze kterých byste se mohli za patnáct až dvacet vteřin dostat do ústraní, kde se dá v klidu vyzvracet, zbavit se zápachu z úst a ještě si opatřit věrohodnou výmluvu, proč jste najednou zmizeli.

Takovým místem rozhodně nebyly lavičky před školou, kde se potkali.

„Jak se máš?“ řekla.

„Docela dobře a ty?“

„Dobře..“

Ze začátku to vypadalo jako rozhovor s trafikantem. Prostě s někým, koho potkáváte každý den, máte pocit, že byste měli být přátelé, přitom o tom druhým víte stěží víc než křestní jméno.

„Máš sourozence?“ zeptal se tentokrát on.

„Jo, ségru.“

Konverzace se posunula do roviny dopisovaní s cizojazyčným kamarádem z druhýho konce světa.

Máš psa?

Matku?

Otce?

Koníčky?

Oblíbenou kapelu?

Knihu?

Film?

Když se dostali ke vzdálenějšímu příbuzenstvu, začal mít pocit, že by spolu měli začít chodit. Napětí z něho vyprchalo. Pravděpodobnost, že se pozvrací, klesla pod 20%.

Při loučení nastala trapná situace. Oba se tvářili, jako by měli něco udělat. Dát si pusu nebo tak něco. Pravděpodobnost, že se pozvrací, začala znovu stoupat. Nakonec si podali ruce.

Když přišel domů, zjistil, že má na vnitřní straně trenek vlhkou skvrnu od semene. Styděl se. Chápal to jako zneuctění jejich čisté lásky.

Chodit spolu začali asi po týdnu známosti. Pořád trpěl žaludečníma neurózama. Tentokrát z toho, jak zařídit, aby se viděli aspoň dvakrát týdně. Jak často by za ní měl dojíždět on a jak často ona.

Rozešli se po dalším týdnu. Pořád se mu chtělo zvracet. Tentokrát z pocitu, že ztratil tu pravou a zůstane do nejdelší smrti sám.

Přestal si holit chlupy v podpaždí, protože už to nestálo za to. Když dorostly zhruba délky půl centimetru, řekl o ní poprvé, že je kráva.

Nedlouho na to se znovu zamiloval.

Neměl jsem ho rád. Když mi ho něco připomene, zvláštně se mi sevře žaludek.

Třeba když se podívám na nějakou svou starší fotku.

Nebo když někde zaslechnu muziku, kterou jsem v té době poslouchal.

Svět byl prostě v pořádku

Saša chtěla udělat tfuj-tfuj-tfuj pro štěstí, místo toho si normálně odplivla. Viděl jsem, jak slina plachtí vzduchem blízko mého rukávu. Na ruce jsem ucítil dopadnuvší rozprašek.

„Tak a teď můžeš jít.“

„Bezvadný, možná řeknu ještě dalším lidem, aby mě poflusali, asi tak sedmdesáti osmi. Na každou otázku jeden flusanec. Tak si to štěstí posichruju.“

Oba jsme se zasmáli a já odešel zúročit své poplivané, uslintané  štěstí ke zkoušce.

Profesor se objevil u kabinetu za pět devět. Měl na sobě nevýrazný oblek a košili bez kravaty. Na zádech reklamní batůžek. Vypadal jako pouliční prodavač novin, přitom je to kapacita zasedající v mnoha mezinárodních soudních orgánech. Často rozhoduje ve sporech, které mohou mít dopad na celou řadu lidí. Takový malý smrtelný bůžek, jen s dost omezenou pravomocí.

Když se zeptal, jestli chce jít někdo první, vecpal jsem se ke dveřím. Vzal ještě další dva a zavedl nás dovnitř. Jeden spolužák na sobě měl příšerně lesklý oblek. Blýskal se, až to vrhalo prasátka.

Profesor nás vyzval, ať se posadíme. Ten nablýskanej se uvelebil na židli nejblíž pracovnímu stolu plnýmu papírů.Vylosovali jsme si otázky a zkoušející nám dal čas na přípravu. Na blýskavýho dopadaly skrz okno ostré sluneční paprsky a odrážely se přímo na kopu papírů vedle. Z těch se po chvilce začalo kouřit. Všiml jsem si toho jako první, ale nic jsem neříkal. Papíry doutnaly. Profesor začal po chvilce čenichat. Vzhlédl od knihy a všiml si dýmu nad hromadou lejster. Vyskočil, rukama zadusil počínající ohýnek a naštvaně procedil: „Tak to teda ne, bordel mi tady dělat nebudete,“ a přesadil blýskavýho do stínu, aby už nemohl nic podpálit.

Zkoušení proběhlo v pohodě. Všichni jsme dostal jedničky. Profesor nás vyprovodil z kabinetu a ještě jednou vztekle šlehl pohledem po blýskavým. Zmizel jsem ze školy s pocitem dobře odvedené práce. Čekala mě návštěva knihovny. Za výpůjčky jsem dlužil 231 Kč, bylo na čase je vrátit. Na místě jsem zjistil, že je zavřeno. Jako vždy v pondělí a já na to jako vždy zapomněl. Otočil jsem se na patě a vydal se zpátky ke škole. Cestou jsem natrefil na antikvariát, před kterým stály dva regály se zlevněnýma knihama. Dvacet korun za kus. Prodavač je moc nehlídal. Tu a tam vyšel z krámu a chvíli postál mezi futrama. Chtěli se těch knih zbavit, to bylo jasný. Ležáci. Zabírají místo a celá léta o ně nikdo nezavadil. Začal jsem se prohrabávat v regálech. Udělalo se mi z toho smutno. Neznámá jména, neznámé životy, ale jednotná cena. Člověk napíše knihu, dá toho všechno, obnaží se za hranici nahoty, vylouhuje se v lázni žhavých slov jako sáček čaje v hrnku s vodou, destiluje svůj životní příběh a pak se jednoho dne najde ve zlevněných knihách dvacku za kus. Co se dá dělat. Už se napsalo tolik knih, že člověk za život nepřečte ani setinu z nich, i kdyby neměl na práci nic jiného. Spisovatelé se ocitají v nepříjemné pozici. Vnucují lidem službu, o kterou prostě není zájem. Není to dobré ani špatné, některé věci prostě jen jsou. Nemůžete po nikom chtít, aby se zajímal o vaše myšlenky, váš příběh. Stejně píšou knihy spíš pro sebe. Třeba tak chtějí vzdorovat skutečnosti, že se člověk sám sobě ztrácí ještě za života. Je to tak, paměť je děravá a zachytí jen zlomek toho, co se stane. Když jdete hlouběji do osobní historie, nemůžete si být jisti, jestli jste danou věc skutečně zažili, nebo vám o ní jen někdo řekl. Psaní může být způsob, jak tomu čelit. Vyrvete kus života ze spárů zapomnění a vtlačíte ho do podoby, která aspoň chvíli přetrvá. Každopádně, k čemu to..

Kdyby se lidé naučili s pamětí lépe zacházet, utichl by veškerý shon a honba za něčím. Nebylo by třeba ničeho dosahovat, stačilo by všechny touhy jen zhmotňovat ve vzpomínkách. Každý by si mohl propašovat do paměti život, jaký by chtěl. Auta, baráky, dovolený, manželky, milenky, větší ptáci, prsa, menší nosy, hubenější boky a tučnější konta. Ráj je dost možná místo, kde neexistuje paměť. A žijí v něm samá šťastná a blahobytná stvoření.

Narazil jsem na sbírku sedmnácti maďarských povídek. Cena byla tak nízká, že se mi ji ani nechtělo zaplatit. V peněžence jen tisícovka, určitě žádný drobný, prodavač by neměl na vrácení a vůbec, měl jsem spoustu dalších dobrých důvodů. Knižní trh na mě díky pokutám v knihovnách slušně vydělával, takže jsem měl právo, aby mi to nějak kompenzoval. Prodavač stál ve dveřích, zrovna se ale díval opačným směrem, k druhýmu regálu. Vzal jsem sbírku a strčil ji mezi ty, které jsem nesl do knihovny. Svazek se tak jen mírně rozšířil. Šel jsem za prodavačem a zeptal se ho, jestli nemá něco od Polybia. Řekl, ať jdu za ním. Postavil se k počítači a ťukal do klávesnice. Schválně jsem v ruce potřásal knihama, abych k nim svedl pozornost. Chtěl jsem dát prodavači ještě šanci. Žádná sprostá čórka, ale rovnej rytířskej souboj.

„Bohužel, od Polybia nic nemáme.“

„Nevadí, i tak děkuju. Nashle,“ pronesl jsem a odporoučel se z obchodu. Prodavač prohrál na plné čáře.

Cestou ke škole mě zastavil bezdomovec a ptal se, jestli nemám nějaký drobáky. Otrhanej a chlastem páchnoucí žebrák. Bylo jasný, že prachy, co mu dám, utopí v laciným čůču. Co na tom. Kdybych žil na ulici, taky bych chlastal. Otevřel jsem peněženku a našel v ní hromadu drobáků. Ale to se podívejme, řekl jsem si v duchu. Dal jsem bezdomovci 60 korun. Žehnal mi a klaněl se až k zemi.

Schoval jsem peněženku a šel dál. Tramvaje drnčely, lidi spěchali, auta troubila, psi káleli na chodník. Svět byl zkrátka v pořádku. Aspoň se zdál být. Aspoň pro tu chvíli.

Henry Miller – Nexus

Always merry and bright

Přívlastek krásný rozhodně patří v naší slovní zásobě k těm nejfrekventovanějším. Označujeme jím leccos, ve spojení s člověkem (doslovně s člověkem) jej však používáme poměrně zřídka. Je paradoxní, že při uvažování nad Henry Millerem asociuju spojení krásný člověk jako jedno z prvních. Paradoxní pro to, že Miller platí za posledního spisovatele americké historie, jehož knihy postihl zákaz a který kvůli svým dílům čelil žalobám v dlouhé řadě soudních sporů. Až v r. 1964 Nejvyšší soud vynesl rozsudek, ve kterém shledal všechna nařčení z pornografie lichými. Důvod, proč považuju tohohle „pornografa“ za krásného člověka naleznete v následujících řádcích:

„Prožijeme-li takovou lásku, můžeme pak mluvit o ztrátě? Jedinou možnou ztrátou je – a jak dobře si toho je opravdu zamilovaný člověk vědom! – nedostatek neskonalé něhy, kterou v něm ten druhý probouzí. Jaký je to chmurný, šeredný, osudný den, když si náhle uvědomí, že již není dále posedlý, že je takříkajíc vyléčený ze své velké lásky! Když o ní začne, třeba nevědomky, smýšlet jako o „pomatení“ (…) Copak není katastrofa zírat na tento svět všedním pohledem a s každodenní moudrostí?“ (Nexus, str. 44)

Kniha Nexus, o které se zde chystám psát, je druhou částí trilogie Růžové ukřižování. Poprvé vyšla v Paříži v roce 1953, v roce, kdy Miller oslavil 62. narozeniny. Jeho tvůrčí osobnost dosáhla už plného rozvoje, co se však týče kvantity děl, byl to ještě uhrovitý mladíček. Všechny signifikantní znaky jeho tvorby Nexus v plnosti zachycuje, spisovatelský rukopis je zde nezaměnitelný. Děj je sice lineární, ale rozhodně se nedrží kauzální vypravěčské metody. Naopak, mizí v mnoha zákrutách, které Millerovi často slouží jako odrazový můstek k filozofickým jakož i společensko-kritickým úvahám, popřípadě jsou „jen“ zajímavým medailonkem nějaké excentrické postavičky. Těmi knihy se značkou Miller na předsádce překypují. Dalším překvapivým a jedinečným prvkem jeho próz jsou hřmící surrealistické elegie doslova biblických rozměrů. V některých pasážích se mi skutečně zdálo, jako bych četl řádky napsané kdesi v podzemních katakombách Říma blouznivým prorokem v žíněném rouchu.

Často se uvádí, že Miller (narozen v roce 1891!) zakoušel nespokojenost nad tehdejší literaturou, odvrhl proto obvyklé postupy a snažil se o vytváření neotřelých a novátorských prozaických útvarů (tenkrát to ještě šlo). Vedle zmíněné úvahovosti a surrealistické elegičnosti vtělil do svých prací i prvek autobiografie, resp. ho oproti dosavadní románové tradici významně zesílil. Je v tom i kus sobeckosti – autor předpokládá, že on sám s jeho životními eskapády bude pro čtenáře natolik zajímavým, aby knihu znuděně nezahodil. Ve světle Millerových životopisných fakt se ale takové starosti jeví jako naprosto bezpředmětné. Narozen koncem dvanáctého století v rodině krejčího, mimořádně talentovaný, nicméně na univerzitě strávil pouhý jeden semestr, protože odmítal klasické studijní modely. Poté se porůznu protloukal životem i světem. Jako čtyřicátník se octil v Paříži, kde se mu jeden čas vedlo tak špatně, že se živil i žebrotou. Během takového života se v člověku nastřádá dostatek materiálu na to, aby se nemusel v románové tvorbě uchylovat k  fabulaci.

Způsobem nakládání s autobiografickými motivy Miller do značné míry předjímal tehdy ještě nenarozenou literární postmodernu. Hlavní postavou Nexu je spisovatel nebo lépe člověk, který se touží stát spisovatelem, ačkoliv ho sžírají pochybnosti, zda má vůbec co říct a v čem spočívá výjimečnost, která by jeho dílům vtiskla punc jedinečnosti, aby se nejednalo jen o přidávání „nuly k nekonečnému astronomického číslu.“

Povídání o ději jsem si schválně nechal na závěr. Začnu zeširoka. Každý, kdo se někdy pokusil vyloudit pár nesmělých tónů na strunu tvůrčího psaní, se musel potýkat především se dvěma problémy – jak začít a jak skončit. Posouvat příběh kupředu, ať už je to rezavý dvoukolák s píchlou pneumatikou nebo luxusní červený kabriolet, není příliš těžké. Potíž spočívá v tom, jak umně pootevřít dvířka příběhu a zaujmout; první stránka v mnohém naznačuje celkovou atmosféru díla. Je to jako s prvním dojmem, který si vytvoříme o novém člověku. Konec je ještě o poznání komplikovanější. Čtenáři mnohdy, zvlášť u kratších útvarů, očekávají nějaké logické vyústění, zodpovězení všech otázek, pokud možno ještě nějaké poselství lidskosti, které by se dalo ve dvou větách zapsat do sešitu. Miller se s oběma problémy vypořádal po svém. Kniha začíná štěkotem, řetěz citoslovcí haf-haf-haf pak přechází ve spontánní třístránkový záznam schizofrenně-depresivního šílení. Není lepší ochutnávky atmosféry díla. Tečku za příběhem pak činí moment, kdy spisovatel Henry, hlavní postava, konečně odejde z Ameriky do Paříže. Žádné rozuzlení, žádné logické vyústění, žádná dramata, prostě jen konec.

To, co se děje uprostřed, se dá shrnout buď velice stručně, nebo vůbec. Henry žije se dvěma ženami, z nichž jedna, Laura,  je jeho manželkou a druhá, Mona, její silně vyšinutou kamarádkou. Henryho žena je zřejmě bisexuálka. Její lesbický poměr s Monou sice není v knize explicitně zobrazen, nicméně je nějak latentně přítomný. Trojici živí Mona s Laurou tak, že se při svých každonočních výpravách do barů, kde se schází smetánka, věsí na movité pány, od kterých  se nechávají vydržovat. Přibližně v polovině knihy Mona s Laurou odjedou do Paříže a Henryho nechají v Americe. Není to rozchod ani konec jejich manželství, prostě jen na čas odjedou. Po nějaké době se Mona vrátí, seznámí se s bohatým starým impotentem, kterému dává k přečtení pasáže z románu, který Henry zrovna píše, přičemž předstírá, že autorkou je ona sama. Stařík se v jejích/jeho pracích zhlédne, stane se jejím mecenášem a nabídne, že až bude kniha hotová, vlastním nákladem ji vydá. To je asi vše, co o ději samotném lze říct.

Henry Miller byl velkým spisovatelským vzorem Charlese Bukowského. U některých pasáží bych přísahal, že posloužily jako bezprostřední inspirace konkrétním Bukowského básním. Vedle toho uvažuje o Dostojevském, Machenovi – spisovatelích, které jsem s chutí četl a mám je velice rád. Další zajímavý, nicméně  nenápadný odkaz je obsažen v pasáži, kdy zmučený Henry naříká doslova starozákonním způsobem a po máchovsku oslovuje sám sebe v rozličných inkarnacích i různé jiné lidi podobného jména. V dlouhém výčtu osob, kterých se dovolává, je i Harry Haller, hlavní postava Stepního vlka Hermanna Hesseho, velikého spisovatele živých románů, které si vás v životě najdou právě tehdy, když je vám toho zrovna nejvíc třeba.

Poslední slovo bych rád svěřil samotnému Millerovi. V Nexu dokázal, že ví, jak román skončit, já si s konci často nevím rady, a proto tenhle úkol rád svalím na někoho jiného.

„Jak to vidím já, vstoupil svět s Dostojevského smrtí do zcela nové fáze své existence. Dostojevský shrnul moderní věk stejnou měrou, jakou zachytil Dante středověk. Moderní věk – ten název mimochodem nesedí – byl pouze přechodným obdobím, zahřívacím kolem, při kterém se člověk pouze připravil na smrt duše. Nyní už vedeme něco na způsob groteskního lunárního života. Víra, naděje, zásady, přesvědčení – to vše, co podpíralo naši civilizaci, je pryč. A vzkřísit se nedá.“  (Nexus, str. 33)

Vidíte a nakonec se dostavilo i to krátké poučení o lidskosti – nebát se osobním šílenstvím vzepřít šílenství světa a dělat to, co se z nás samo dere napovrch; zbytek je totiž jen přetvářka a ztráta času. A tak jsem jednou sám stvořil konec, který snad stojí za to.

Stalker aneb filmová cesta kolem světa archetypů za 163 minut

Světlou stránkou fenoménu pirátství je, že jistou měrou podvrací totalitární diktát mainstreamové kultury. Průměrně zdatný uživatel internetu se může prakticky bez námahy setkat s kulturními vlivy, které by se k němu standardními cestami dostávaly jen velmi obtížně. Není to tak dlouho, co jsem (díky pirátění) zjistil, že existují i jiné filmy než ty, co se promítají v kinech a v televizi v hlavním vysílání. Po čase jsem pak začal filmovou tvorbu vnímat jako svébytnou součást vysoké kultury, ne jen produkt, co se od reklamy liší stopáží a rozvinutější zápletkou. Kdybych měl teď zhodnotit těch pár let sledování paralelní (rozuměj netelevizní) filmové kultury, mohl bych o nich mluvit jako o přípravce, prvním stupni měšťanky před tím, o čem se chystám dnes psát – Tarkovského Stalkerovi.

Stalkera jsem zhlédl v rámci filmového večera u Honzykamaráda. Honza Stalkera už viděl a já byl do mistrova umění zasvěcen Andrejem Rublevem, ostatní víceméně netušili, co je čeká. Rozjezd byl příjemný – večeře a drink. Pak jsme se do toho pustili. Zní to, jako by sledování filmu byla bůhvíjaká dřina, v tomto případě tomu tak ale skutečně je.

Stalker byl natočen v roce 1979 v koprodukci SSSR a NDR, nicméně místo a doba vzniku film rozhodně nepoznamenaly. Příběh je zasazen do jakéhosi chmurného bezčasí. Ačkoliv se jedná o sci-fi, snímek nijak nenaznačuje, v jaké společnosti či státním zřízení se odehrává.. Ústředním motivem filmu je Zóna – místo, které se zjevilo někde na Ukrajině a kde vládnou jiné fyzikální zákonitosti. Zóna je hlídána armádou. Nachází se v ní totiž tzv. Komnata, srdce Zóny, kde se lidem planí jejích přání. Nepředstavujte si to ale jako pohádku o zlaté rybce. Komnata plní přání nevyřčená. Ta, která má vstoupivší až na dně své dušičky, pod vrstvami všech volně kontrolovaných tužeb. Komnata příchozího obrátí naruby jako sáček od svačiny a vyklepe z něj to nejhlouběji uložené. Proč je Zóna hlídána armádou, je nasnadě – do Komnaty by mohl proniknout psychopat, kterému by na srdci jako jeho největší přání leželo zničení svět. (I zázraky je třeba podrobit světské kontrole.) Další zvláštností Zóny je, že se brání proti vetřelcům a neustále se transformuje. Když se přemístíte z místa A do místa B, nevrátíte se zpátky toutéž cestou. Jediný chybný krok může znamenat smrt. Zóna neustále straží pasti.

Kromě nepočetného komparsu, který není víc než křoví, nese tíhu této tříhodinové filmové básně pouze trojice postav – Stalker, Profesor a Spisovatel. Stalker zná cestu do Komnaty a ví, jak se proplížit kolem vojenských hlídek. Využívá toho tak, že za peníze vodí zájemce do Komnaty. Motivace zbylých dvou postav není úplně jasná, aspoň já si ji po prvním shlédnutí přesně nepamatuju. V obou případech snad ale jde o ztrátu smyslu života a víry v to, čemu se dotyčný v životě věnuje.

Těžiště filmu spočívá v líčení cesty této trojice do Komnaty. Naprosto omračující účinek díla vytváří několik kompozičních prvků. První z nich jsou odzbrojující herecké výkony. Stalker kráčí v čele skupiny po nijak nezajímavé louce a jeho kamenný výraz, neurotické těkání očima a takřka pantomimické pohyby diváka nenechají ani vteřinu na pochybách, že kdyby udělal jediný chybný krok, zemře.

Druhým stavebním kamenem Stalkera, potažmo ornamentem Tarkovského režisérského umu, jsou táhlé, předlouhé, vlekoucí se záběry. Chvílemi máte pocit, jako byste pozorovaly kapku rosy, jak po setinkách milimetru stéká ke špičce listu. Pokud vás ale film spoutá tak, jako se to stalo u nás pěti, nuda se vás nezmocní ani na okamžik. Naopak budete nervózně poposedávat na sedačce s pohledem visícím na pětiminutovém záběru, mazlivě klouzajícím po tvářích herců. Tarkovskij takto vytváří naprosto jedinečnou estetiku, která působí  zvláštně melancholicky, až středověce. Stalker se svou výtvarnou rezonancí podobá  gotickým freskám plným melancholických biblických výjevů.

Třetím a snad nejobtížněji popsatelným prvkem jsou dialogy. Nedají se vnímat vzděláním vnuceným způsobem, kdy v každé replice, v každém rozhovoru hledáme sdělení, které lze zestručnit do několika krátkých vět. Je třeba je vnímat spíš citem, jako poezii nebo tak, jak se někde zaposloucháme do deště, který bubnuje do střechy, když usínáme. Trochu se podobají výrokům starých čínských mudrců. Jsou tak nějak alegorické. Mnohdy je člověk nepochopí, ale stejně v něm zanechají zvláštní emocionální stopu. Po téhle stránce pro mě byla absolutním vrcholem díla scéna, kdy Stalker recitoval báseň jeho učitele, prvního stalkera Dikobraza. Přednes, z jakého mrazí až do morku kostí:   http://www.youtube.com/watch?v=y0KFVgTxCiQ

Léto již odešlo, jakoby ani nebylo.

Stále je teplo na slunci,

jenom je toho málo.

Vše, co se stát mohlo,

si mě jako pětiprstý list přímo do rukou lehlo.

Jenom je toho málo.

…Nadarmo ani zlo, ani dobro nepřišlo,

světlo stále hořelo,

jenom je toho málo.

Život mě pod křídlo k sobě vzal, z vody vytáhl a zachránil.

Štěstí jsem vskutku měl.

Jenom je toho málo.

Listí neshořelo, větve se nepolámaly.

Den čistý jako sklo.

Jenom je toho málo.

Kdybych měl Stalkera popsat co nejstručněji, řekl bych, že je to existenciální meditace stlačená do podoby symbolického metafilmu. Existanciální myšlenkovým záběrem, meditace atmosférou, symbolická řečí a metafilm tím, že ač třeba nerozumíte tomu, co se na obrazovce děje, tušíte, že to podstatné se odehrává někde ZA příběhem, ZA dialogy a ZA záběry kamery. Chvílemi se mě zmocňoval pocit, jako by se jednotlivé prvky filmu – hudba, dialogy, děj – rozpojily a já neměl dostatečnou mozkovou kapacitu na to, abych vše vstřebal. Timothy Leary o knihách Hermana Hesseho prohlásil, že jsou mistrovským dílem v tom, že čtenářovu pozornost tu a tam odpoutají od děje a obrátí ji do jeho nitra. Přesně tak to činí i Stalker.

Konec filmu mě zanechal se zvláštním pocitem kontaktu s jakýmsi jungovským archetypálním světem. Pregnantně to vystihl Honza. Tři hlavní postavy představují personifikaci základních lidských archetypů – Stalker jako člověk věřící, Profesor jako člověk, který percipuje svět v přísně racionálních kategoriích a Spisovatel jako člověk umělecky založený. Dokonce se mezi námi objevil postřeh, že zemřelý Dikobraz, první stalker, měl možná zastupovat Ježíše Krista. Ať tak nebo tak, zajímavé je, že i mezi námi pěti se objevily tři různé způsoby vnímání filmu, které lze vztáhnout k jednotlivým archetypům, jak s nimi film pracoval. Můj náhled byl asi nejvíc sensuální a mimorozumový, Honzův analytický a racionální, Zuzčin by se pak dal považovat za duchovní, věřící.

Tarkovskému dílu se pokorně obdivoval i Ingmar Bergmann. Jeho Sedmou pečeť jsem shlédl zhruba před dvěma lety a tehdy jsem rozhodně netušil, že jednou o nějakém filmu řeknu, že je vůči Sedmé pečeti ve vztahu, v jakém je ve spěchu odrmolený otčenášek ve vztahu k hluboké, procítěné modlitbě.

Tolik Stalker, který vás unese na cestu do Komnaty a pak vrátí zpět k obrazovce. Ohromené a snad něco bohatší.

Trocha self-made poetry, I.

Úplněk mýma očima

21. ledna 2011

 

Měsíc se zvedal za horizontem

tmavé siluety lesa,

ohryzané a zubaté

jako vlasy ořezané žiletkou.

 

Obloha světlala jeho mléčnou září

a mně se zdálo, že se za tou hradbou lesa

vzdouvá moře jasného světla,

co brzy přeteče a zaplaví svět.

 

Jako vana s horkou zpěněnou vodou

do které se chystáš uložit

své bělostné tělo,

hladké jako porcelán.

 

Moře přeteklo a Měsíc stanul na obloze

s čistým průstřelem břicha.

Tvářil se vzdorně a nesmiřitelně.

Tenkrát to byl zvláštní úplněk.

 

Existenciálně punkový západ slunce nad Prahou

6. ledna 2011

Slunce není zlatou skobou

na obloze přibitý.

Je to kus nedopečenýho,

ještě krvavýho steaku,

 

když se v pozdním odpoledni

noří do par z komínu jakési fabriky

v narůžovělé preapokalyptické

industriální symfonii.

 

A ta spousta střech pod ním,

to jsou rozsypaný, uřezaný

hlavičky od sirek v době,

kdy v nich ještě byla síra.

 

Nebo chodníček z kamení,

po kterém bys chtěl skákat

jak kataklyzmatický galský kohout

jaderného věku.

 

Pohledem, který spatřil Věčnost

Jolance Tiché, 3. ledna 2011

Ležel jsem nahý v posteli

a cítil se jako sekundová ručička

ve starých mechanických stopkách,

tak nepolapitelná a subtilní.

 

Moje mysl byla

žhavou koulí prachu a plynů,

Země před miliardami let,

řítící se ohňostrojem meteorů.

 

Pak jsem Tě spatřil před sebou,

neskutečnou ve své skutečnosti.

Podepsal jsem se do tebe pohledem,

který spatřil Věčnost, a políbil Tě

 

ještě žhavými rty.

Program pro přeživší neviditelné nestvůry

Skok za hranice všeho, s čím jste měli doposud možnost se setkat.

Dadaisticky znějící titulek vznikl spojením názvu dvou románů amerického postmoderního spisovatele Chucka Palahniuka.

Chucka koho?

Chucka Palahniuka. Autora románu, podle kterého byl natočen Fincherův Klub rváčů.

Ahá.

Palahniuk bývá označován za jednoho z nejlepších amerických spisovatelů současnosti. Nedokážu posoudit, na kolik toto tvrzení odráží realitu a na kolik je běžným marketingovým sloganem, který z předsádek knih prosakuje do novin a časopisů, až máme tolik nejlepších amerických spisovatelů, že by se nevešli na stupínek vítězů o velikosti fotbalového stadionu. Bez ohledu na to se stejně odhlašte z e-mailové schránky, odkud píšete rozezlenou zprávu svému učiteli literatury ze střední. To, že jste o Palahniukovi dosud neslyšeli, není vina vašeho češtináře. Palahniuk totiž není jen tak pro někoho.

Skok do černé díry. Skok do široce rozevřeného análního otvoru obstarožního gay pornoherce.

Nejprve pár biografických údajů. Život Chucka Palahniuka, stejně jako jeho knihy, překypuje absurditami. Vystudoval žurnalistiku, nicméně na trhu práce na něj čekalo hořké zklamání v podobě zjištění, že se v tomto oboru prostě neuživí. Proto nastoupil do továrny na náklaďáky. Nejprve pracoval jako opravář, později autor manuálů. Absurdita první.

Chuck Palahniuk začal psát, protože v novém bytě nechytal televizní signál, což byla rána. Osaměle žijící Chuck byl jednoduše závislý na imaginárních přátelích z televizní obrazovky. Z toho důvodů začal aspoň chodit do půjčovny, odkud si nosil kazety s filmy. Jednou místo do půjčovny zavítal do knihovny, přečetl pár knih a jako Fénix z popela povstal jeho dětský sen stát se spisovatelem. Absurdita druhá.

Palahniukův otec ve čtyřech letech přežil smrtící běsnění svého otce, Chuckova dědečka, který po úrazu hlavy trpěl těžkou duševní chorobou. Jednoho dne mu přišlo jako dobrý nápad vzít si brokovnici a vyvraždit rodinu. Manželka mu padla za oběť, nicméně Chuckův otec přežil v úkrytu pod postelí. O mnoho let později se Palahniuk starší seznámil se ženou, jejíž bývalý manžel se zapřísahal, že ji zabije, pokud si najde nového chlapa. A nebylo to jen plácání do větru. Viděli jste Final Destination?

Chuck, vzdor skutečnosti, že se jeho Klub rváčů stal manifestem macho stylu, že nejen jeho Klub rváčů je syrovou výpovědí o frustracích dnešní generace mužů, tak tenhle Chuck je buzík. Vzpomínáte si, jak Brad Pitt coby Tyler Durden ležel ve vaně s cigárem v koutku a nepřítomným hlasem odpovídal na Northonovu otázku: „Jsme generací mužů, kterou vychovaly ženy. Nemyslím, že by další ženská něco vyřešila.“ A vůbec, viděli jste Klub rváčů? Absurdita třetí a čtvrtá.

A protože se sudý počet květin hodí leda na rakev, přidám ještě jeden kvítek z Chuckova šíleného života. Jeho prvotinou byl román Neviditelné nestvůry, který však odmítla všechna nakladatelství jako příliš ponurý a zvrácený. Chuck proto natruc napsal román ještě temnější a zlovolnější – Klub rváčů, který se stal absolutním hitem, dočkal se překladu do dvaceti jazyků a zfilmování zmíněným Davidem Fincherem.  Absurdita pátá.

Skok do vybrané společnosti. Skok do světa postav, které si mění pohlaví, kradou léky a předstíraně umírají na AIDS.

Když jsem uvažoval nad tím, jak představit Neviditelné nestvůry, abych čtenáře dostatečně nalákal a zároveň neprozradil žádné důležité dějové rozuzlení, uvědomil jsem si, že už vlastně ani pořádně nevím, jak kniha skončila. Záměrně říkám kniha, nikoliv příběh, protože samotný závěr příběhu se dozvíte hned na úvodních stránkách. Vyprávění není lineární ani retrospektivní. Začíná na konci a potom rozverně skáče do různých fází příběhu. Navzdory naprosto chaotické výstavbě románu se všechna podstatná fakta dovíte v pravý čas a když je náhodou zapomenete, nic se neděje, protože za chvíli už bude stejně všechno jinak. Ve vyprávění na vás čeká tolik nečekaných zvratů a tolik překvapivých rozuzlení, kolik tenkých fixů značky Centropen se vejde do zadku zkušeného análního fistera.

Neviditelné nestvůry jsou příběhem o jednom muži a dvou ženách, kteří cestují po Americe, předstírají, že mají zájem o koupi drahých domů úctyhodných majitelů a pak v koupelnách vykrádají lékárničky, aby se mohli sjet valiem (na našem trhu k dostání pod obchodní značkou Diazepam, buď v tabletách, nebo análních čípcích, poznámka autora). Příběh vypráví bývalá supermodelka Evie Cottrellová, kterou nějaký šílenec při jízdě na dálnici postřelil brokovnicí do obličeje tak, že o něj prakticky přišla. Život tráví skryta za závoji, se svým okolím se dorozumívá prostřednictvím krátkých ručně psaných vzkazů a krade léky.

Zvráceně přitažlivými postavami se román přímo hemží. Dalším namátkovým příkladem je mladík, kterého rodiče vyhodili z domu kvůli (samozřejmě nepravdivému) podezření z homosexuality. O několik let později požádá queer kámoše, aby zavolali jeho rodičům a oznámili jim, že jejich syn zemřel na AIDS. Pak se rozhodne změnit si pohlaví, protože je to ta nejšílenější věc, která ho napadla a kterou chce ze všeho nejmíň. Doufá, že se mu tak podaří vykročit z rámce předem daných přání, tužeb a životních snů a stane se skutečně svobodným.

Říká se, že Palahniuka k napsání románu inspirovalo náhodné otevření ženského časopisu. To stálo na počátku soustředěného studia této oblasti pop kultury. Jazyk a myšlenkový záběr knihy by tomu nasvědčovaly. Mohla by to být docela povedená groteska ze světa módy. Mohla by být, jenže není a dle mého ani být nemá. Byť si toho nevšimla celá řada Palahniukových kritiků. Kniha je o něčem hlubším. Je o obyčejném životě zahnaném do existenciálního kouta, kterým je konzumem prosáklý, z kloubů vymknutý svět přelomu tisíciletí. Typická Palahniukova témata – sebedestrukce, homosexualita, operativní změny pohlaví a násilí – vytváří vhodné pozadí. Palahniuk je neskonale ironický, posměvačný a neštítí se doslova ničeho. Zároveň pod tím vším prosvítá hluboký osobní prožitek a záblesk čehosi, co čtoucí a vnímaví lidé v knihách hledají. Neviditelné nestvůry jsou románem zvráceně vtipným, nemilosrdně ironickým a zároveň hluboce lidským. Je to kydnutí pořádné hromady mcdonaldovských sraček na oltář povrchnosti, tuposti a marnosti, prostě všeho toho, co se tváří jako nejvyšší životní mety, hodné veškerého úsilí a osobního nasazení. Palahniuk do těchto pseudohodnot tepe ne blýštícím se mečem, ukutým ve výhni náboženského fundamentalismu nebo laciného moralismu, ale pořádným černým mackem, dildem, který je větší, žilnatější a macatější než normální čuráci, které se čtenářům jeho románů houpají v kalhotách. Existencialismus a humor v nejtěsnějším možném sepětí. Fascinující, děsivé, geniální.

Skok do letadla s pouhým jedním pasažérem. Odchovanec podivné Církve Kréda letadlo unesl a vyhodil všechny včetně pilota. Příslušníci jeho kolonie (všichni kromě něj) spáchali sebevraždu. Do černé skříňky nahrává svůj příběh a doufá, že stihne říct vše, než dojde palivo a letadlo se roztříští na kousky.

Představte si církevní kolonii kdesi v Nebrasce, kde rodiče vychovávají své děti k životu zasvěcenému práci a službě druhým. Životu bez všech vymožeností civilizace. Prvorozený syn z každé rodiny má právo vybrat si libovolnou dívku, se kterou založí rodinu a domácnost, další továrnu na poslušné otroky. Všechny ostatní děti musí v roce dosažení plnoletosti kolonii opustit a vydat se do vnějšího světa. Církevní věrouka pro ně však platit nepřestává. Jsou povinni dokonce života vykonávat podřadnou práci, kterou jim církevní starší vyberou. Celý plat, kromě mrzkého penízu na laciné bydlení a stravu, odesílají zpátky do kolonie. Nesmí se dívat na televizi, nesmí používat telefon, počítač, internet, nesmějí navazovat přátelské a už vůbec ne milostné vztahy. Pokud náhodou potkají ve vnějším světě dalšího příslušníka Církve Kréda, smí s ním prohodit jen několik přesně stanovených vět. Kolonie tyje, přikupuje dalšími pozemky a doufá, že akr po akru, hektar po hektaru pohltí celý ten hříšný vnější svět.

Představte si, že tahle Církev Kréda nařizuje hromadnou sebevraždu pro případ, že by se cokoliv zvrtlo. Příslušníkům Církve ve vnějším světě potom ukládá povinnost bezprostředně následovat své druhy z nitra kolonie.

Představte si, že k té hromadné sebevraždě skutečně dojde. Událost vtrhne na titulní stránky novin a Ameriku zaplaví vlna sebevražd. Počet členů kolonie strmě klesá, a tak vláda vytvoří zvláštní Program pro přeživší, který má zabránit dalším úmrtím. Terénní sociální pracovníci, štědrá distribuce antidepresiv a jiných dobrot, zkrátka péče, o jaké si můžete dát leda zdát. My ostatní smrtelníci musíme psychické poruchy předstírat, abychom se k těmhle libůstkám nějak dostali.

Představte si jednoho přeživšího krédistu, Tendera Bransona, kterému se moc nechce poslechnout imperativní suicidální rozkaz církevní věrouky, a tak vyčkává, vyčkává, až zůstane posledním žijícím členem kolonie. Náš Ted si nechává tisknout nálepky s nápisem: „Jsi v těžké situaci? Dej ještě životu šanci! Zavolej na naši tísňovou linku.“ Na nálepkách stojí jeho telefonní číslo. Volající pak velmi šikovně a sofistikovaně nabádá k sebevraždě a přitom řeší problém vpravdě existenciální – jak si kruci usmažit ukradený telecí řízek, když v jedné ruce permanentně drží telefon.

Že si tohle prostě představit nedokážete? Tak to je nejvyšší čas sáhnout po Chuckově třetím románu, Programu pro přeživší. Palahniuk vybrousil svůj jedinečný styl do podstatně civilnější a uvolněnější podoby. Román opět začíná od konce, což je podtrženo i obráceným číslováním stránek a kapitol. Knihou se prodíráte od poslední strany po první. Co to plácám, neprodíráte, kloužete jí jako penis v dobře lubrikovaném análním otvoru. Vyprávění se tentokrát přidržuje jasnější linie, nicméně ani zde nebudete ochuzení o nečekané zvraty a dechberoucí překvapení. Palahniuk si opět hraje se svými typickými tématy, leč v jakési rozředěnější, méně znechucující, méně explicitní podobě. Nebo je prostě možné, že jsem se po přečtení jeho prvního románu stal ještě otrlejším.

Pikantní jako chilli paprička na mléčné báni břicha nezletilé dívky je, že nejde o žádný znechucený žblept o ducha zotročujících církevních dogmatech. Hrdina (lze-li to tak nazvat) na otázku, jak se v kolonii cítil, zdali toužil po svobodě a zdali nenáviděl své trýznitele, vždy odpovídá kladně, protože se to od něj prostě čeká. V duchu se tomu ale směje a uznává, že život v kolonii byl v mnohém daleko příjemnější a úplnější než život v džungli velkoměsta. Stejně jako Neviditelné nestvůry je i Program pro přeživší knihou o hledání sebe sama, o vyvázání vlastního života z područí diktátorských stereotypů a otupující, konzumní nudy.

Důležitá poznámka: Palahniuk neznamená prvoplánovou snahu šokovat, se kterou se můžeme setkat na každém kroku a je spíš trapná a unavující než provokativní. Extrémní prvky nepůsobí v jeho knihách nadbytečně ani samoúčelně, dokonale zapadají do rámce vyprávění. Tak a teď je čas na domácí úkol.

Představte si, že náš Tedík dochází do mauzolea (můžeme jen závidět, na východě je toto privilegium určeno jen pro politické prominenty), kde hledá rakve lidí, které laškovně šťouchl do zad, když zrovna balancovali na prahu onoho světa. Krade umělé květiny a doufá, že nasere novopečené umrlce tak, že se v rakvi probudí a rozcupují ho na kusy. Není to smrt, po které by člověk zrovna prahnul, ale byl by to aspoň důkaz nějaké postmortální existence. A tady to utnu. Brzy mi dojde palivo a takhle černá skříňka stejně vypadá, že je nacpaná k prasknutí. Nechtěl bych ukecat k smrti i ten neživý kus kovu a magnetofonové pásky.

Skok. Skok ručkou do trenek, kde se potřebuju po dobře odvedené práci pořádně podrbat.

Frenetická fejetonová fikce

Mít radost ze života.

Kdykoliv si otevřete nějakej lajfstajlovej plátek nebo si pustíte televizi, kde zrovna běží takovej ten pořad, ve kterým vám říkají, jak byste měli žít a jak se u toho cítit, určitě se dozvíte i nějaký moudro o radosti ze života. Taky vám o tom něco řeknu.

Vzpomínám si, jak jsem byl na kurzu kreslení pravou mozkovou hemisférou. Na úvod nám lektorka ukazovala některý meditační a jiný cvičení, sloužící k probuzení pravé mozkové hemisféry, která je k naší škodě moderním způsobem života docela upozaďovaná. Jedno cvičení spočívalo v tom, že jste si zacpali pravou nosní dírku a levou se pomalu nadechovali, potom na chvíli zadrželi dech, zacpali si levou dírku a pravou vydechli. Měli jste si při tom představovat obrazy plné pokoje a klidu a cítit vděčnost za to, že žijete. Cítit radost ze života.

To ráno jsem prodělal další z dílčích psychických kolapsů, který mě dohnal až na psychiatrickou ambulanci.

Představuju si, že sedím na Měsíci mezi všemi těmi krátery a měsíčnými moři, zhluboka se nadechuju levou nosní dírkou, až do ní vtahuju stříbrná a zlatavá zrnka droboučkého kosmického prachu.

Odpoledne jsem obrážel lékárny s receptem na Buspiron, náhražku anxiolytik nenávykovou, leč naprosto neúčinnou.

Představuju si, jak uvolněný a vzpřímený pluju vesmírem. S každým nádechem se trochu zpomalím a s každým výdechem se pohnu o kousek dál. Jako když v bazénu v poloze naznak jen pomalu kopete nohama.

Nikde ho neměli a já pořád dokola podával lékárníkům recept, který mě dokonale usvědčoval z toho, že jsem blázen.

Představuju si, jak se moje pravá hemisféra probouzí jako semínko sněženky na konci března.

Jo, sakra, mám zatraceně velkou radost ze života.

Chtěl bych jezdit v cirkuse na tom miniaturním jednokole  a hulákat na obecenstvo, jakou mám radost ze života.

Chtěl bych si to prdět ve staré škodovce jako ti divní chlápci, kteří vykupují kůže a starej nábytek, a za chraptění kolotočářských fláků z osmdesátých let vyřvávat do tlampače, jakou mám radost ze života.

Chtěl bych být David Hasselhof, když točil pobřežní hlídku. V trenýrkách červených jako Ferrari Enzo. V trenýrkách, co skrývají náhražku dvanáctiválcovýho motoru Ferrari Enzo. S chlupatým hrudníkem šampiona v pojídání cibule. Skočil bych do moře pro nebožáka tonoucího ve vlnách. Doplaval bych k němu, jenom abych řekl, jak hroznou mám radost ze života a odporoučel se zase na břeh.

Kurva, jsou dny, kdy vyjde slunce snad jen proto, aby vás ponížilo.

PEEP – Povídkový experimentálně existenciální punk

Deziluze. Slovo, které znamená hluboké rozčarování nad stavem věcí, zklamání oproti tomu, co jsme očekávali, ztrátu iluzí. Zklamat nás mohou blízcí, práce, vztah či dovolená v Egyptě. Zklamat můžeme i sami sebe. Zklamala se Nina, která říkala: „Budu tě navždy milovat.“ Zklamal se Pavel, který říkal: „Nikdy bych se nevyspal s chlapem.“ Zklamal se i Šimon, který se ušklíbl: „No tohle, curaso je přece základ každýho baru!“

A o tom to je, o tom zklamání. Díky psaní kloužu mezi životy jako puk mezi brankářovy betony a dál se zklamávám. Oblékám a svlékám identity jako levná trička z New Yorkeru, ušitá z řídké bavlny, na které se začínají objevovat malé trhlinky už po pár vypráních. New Yorker, obchodní centra, slevy a shopaholismus. Výtěr ze zaníceného krku lidstva. Přepálený tuk moderní společnosti. Obchodní centrum jako metafora života. Děsím se těch věčně plných regálů, které se doplňují rychleji než kulky v magnumu. Až sežereme tuhle planetu, proměníme se ve vesmírný tlustý střevo, který bude srát mazlavý intergalaktický hovna. Ukaž mi, že tě dokážu znechutit. Ukaž mi, že se umíš rozčílit. Všichni opravdu živí lidé, které znám, jsou aspoň trochu znechucený a rozčilení. Nejsem zhýralec. Naopak. Myslím si, že jsem křehká romantické duše, zranitelná jako motýl, kterému stačí setřít pel z křídel. Proto musím být nechutný a vzteklý a perverzní. Je to jako sprcha po pořádné námaze. Smyjete ze sebe všechen pot a špínu – očistíte se. Tak mi ukaž, že se umíš zhnusit. Možná pak budu tvoje triko nosit o něco dýl. Možná si pak nechám kanál, na kterým sleduju tvůj život, ještě chvíli puštěný.

***

Cvak. S klapnutím se za mnou zavřely dveře od bytu. Stojím v předsíni a přemýšlím, jestli se zuju, nebo jestli uteču ven, někam mezi lidi. Nakonec se zuju. Jmenuju se.. Co záleží na tom, jak se jmenuju. Jsem hrdinka naší doby – ta, která to dokázala. Úspěšná, emancipovaná, soběstačná, bohatá. A nešťastná. I když si to nerada přiznávám. To ze mě mluví vnitřní hlas, který se většinu času snažím přehlušit. Svlékám si sako, zouvám lodičky a bosky jdu do obýváku. Před pár hodinami tu byla najatá hospodyně. Ve vzduch se ještě vznáší vůně horského potoka. Nebo snad vlčích máků, rozkvetlé louky? Co na tom záleží, všechny se vyrábí ve stejné fabrice. Z kuchyně jsem si přenesla sklenici s ledem, cestou jsem vzala z baru flašku whisky. Sedím na gauči, potaženém imitací leopardní kůže. Je šestimístný. Problém je v tom, že na něm většinu času sedám sama. Piju se ze sklenice. Dolévám. Nechala jsem se zlákat vidinou úspěchu, tomu jsem podřídila vše. Teď je mi pětatřicet a všichni normální chlapi už jsou dávno zadaní.  Zbývá spousta rozvedených nebo rozvádějících se. Můj byt je samý kov a sklo. Sterilní jako stůl na operační sále. Přívětivý a útulný jako stůl na operačním sále. Občasné návštěvy nutí k obdivnému a závistivému pokyvování hlavou, mě nutí k otrávenému a zklamanému pokyvování hlavou. Jsem citový mrzák a nedokážu navázat trvalý vztah. Zvykla jsem si posuzovat lidi jako sáčka a sukýnky, kabátky a kozačky v oblíbeném butiku – sebemenší nedostatek a ztrácím zájem. Zvykla jsem si hrát hlavní roli. Jsem splněný sen všech feministek. A mně nezbývá nic jinýho, než pitomě papouškovat ty předžvýkaný feministický žvásty, který mě ubezpečují o tom, že jsem to takhle přece chtěla, i když vím, že je to blbost.

Co to plácám, Jsem příliš kritická, mám přece vše, po čem lidi touží a na co většina z nich nedosáhne. Jezdím si osmičkovou audinou, bydlím v luxusně zařízeném pětipokojovém bytě na dobré adrese. To je přece hodnota. Tak bych se na to přece měla dívat. Můžu mít vše, na co se podívám. Tedy skoro vše. Šperky, hadry, novou 3D televizi. Všechny ty užitečné věci, které nám zpříjemňují život. Všechny ty pičovinky, který firmy vypouštějí na trh jako prdíky v divadle – až jeden vyčichne, chvíli počkám a pustím další. Pouštím si televizi. Ještě tu starou dvourozměrnou.

Přepínám.

***

Stojím na Nuselském mostě a vnímám ten industriální rachot projíždějících aut. Dole pod mostem je hospoda U Skokana. V létě se tam na zahrádce scházejí čumilové, dychtiví vidět, jak nějaký ubožák skoncuje se životem. Pozorují sebevrahy, jako se jinde v hospodách mastí karban. Jen tak sedět den za dnem u piva, to je málo, chce to nějakou činnost. Tak proč ne tohle. Vzhledem k tomu, kolik lidí se zde ročně zabije, je úspěch po pár návštěvách takřka zaručen. Zvlášť, když je sezóna. Takovej úspěšnej čumil pak přiběhne domů a vykládá přítelkyni nebo manželce, že dnes jednoho viděl, že to bylo vzrůšo. Ta se jen lehce pousměje.. Malá, neškodná úchylka. Taková, o jakých se po rozchodu či rozvodu vypráví kamarádkám ve snaze dokázat, jakej byl bývalej kokot.. Tvrdá reality show. Vidět, jak se člověk rozplácne jako vejce na pánvičce. Kreténi. Pokud je pro nás tohle zábava, je něco v nepořádku.

Věděli jste, že sebevražda je vzácně se vyskytující vedlejší účinek užívání antidepresiv? Docela vtipné. Znám spoustu lidí, kteří jsou léta na antidepresivech a vy je znáte taky, jen o tom nevíte, protože neumíte dostatečně dobře poslouchat. Užívání antidepresiv se postupně stává masovou záležitostí. Je to jak z nějakýho sci-fi románu z počátku minulýho století. Tajná skupina spiklenců, šedých eminencí společnosti, přípravuje pro lidstvo tu nejhorší budoucnost, jakou si dovedete představit, a proto rozšiřuje mezi lidmi látku, která navozuje pohodu a letargii. Může bejt.

Mám zvláštní zvyk stahovat si z prsteníčku na pravé ruce prstýnek a nasazovat si ho na prsteníček na levé ruce. Ne úplně, jen tak po ten větší kloubek. Levý prsteníček mám totiž silnější než ten pravý. Pokud prstýnek sklouzne přes kloub, zatraceně to pak bolí, než si ho sundám. Je čas se toho zbavit. Tím nejjednodušším způsobem – zahazuju prstýnek. Ze spousty mých známých na antidepresivech ještě nikdo sebevraždu nespáchal. Vedlejší účinek se naštěstí nedostavil. Nevadí, budu první.

Ne vše se musí vidět. Přepínám.

***

„Proč mám kurva v čaji zase ten sáček. Copak nevíš, že to nesnáším?“

Jsem dvaadvacetiletý kluk. Řídnou mi vlasy, na temeni už hezky zesvětlaly. Tak se pozná, že slezou do jednoho. Jsem chlupatý všude, kde si jen dovedeš představit – na zadku, na zádech, na hrudníku. Už nemusím ani nosit polokošile, aby mi z límce vyčuhovaly pořádný chlupiska. Pravda je, že to jediný je na mě opravdu mužný. Kromě mých řečí a macho stylu. Ten je ovšem spíš kreténskej než mužnej. Vesnica chlap, co dře v lese, zatímco stará má smažit řízky. Tak to je. Mám pravdu, i když ji nemám. Rozumím všemu. Zajímají mě auta a silný mašiny. Roste mi pupík, mám plochej hrudník a nic moc ruce. Kamarádky mé staré se vždycky znechuceně ušklíbnou, když si mě představí při sexu. Husy. Ještě, že se to nikdy nedozvím. Můžu pořád. A jsem pěknej bejk.

Ke svý starý se chovám jako prase. Jsem tak prostě vychovanej. Možná taky zkouším, co všechno se mnou vydrží. Dokazuju si tak, jak moc mě miluje. Říkejte si tomu citový invalidismus. Já tomu neříkám nijak, protože o tom nevím. Je to jen zas ten vnitřní hlas, který se snažím přehlušit.

Tak to prostě ale je. Chlap má dřít a ženská se má starat o rodinu. Co na tom, že žádnou rodinu nemáme. Rodina jsem zatím já, tak ať se hezky stará. Jsem sice dříč, ale z prachů, co vydělám, nevidí stará ani korunu, protože spolu ještě nežijeme. Hezky ať si platí sama za sebe. Až spolu budeme bydlet, tak to bude jiný, to je jasný. Ale ať nepočítá s tím, že to bude zadarmo. „Víš, kolik se na ty prachy nadřu, kurva? Ty to pak prošustruješ za nějaký svoje cingrlátka a šminky,“ budu říkat po tom, co za mnou v pátek přijde stará s prosíkem, že ten litr, kterej jsem jí dal v pondělí na domácnost včetně výživy našich dvou kluků, už prostě utratila. A to naši klucíí něco sní. Jako táta. Taky z nich jednou budou pořádný chlapy. Tohle jsem ještě chtěl..

Sory, na tohle fakt nemám žaludek. Přepínám.

***

Jsem kluk, co sedí v hospodě U Skokana a může si urvat prst, protože mu na něj sklouzl prstýnek, kterej patří jinam.

Přepínám.

Jsem kluk, co si v šesti letech říkal, že první legální sex může mít nejdřív za devět let a že to snad nevydrží. Pak zůstal půl života panic.

Přepínám.

Jsem kluk, co se bezdomovce v lyžařské bundě, kterou vyfásnul někde v azylovým domě, aby v zimě neumrznul na lavičce v parku, ptal, jakej má ta jeho bunda vodní sloupec, že vypadá nejmíň na 10 000 mm a jak se chová v alpských podmínkách.

Přepínám.

Jsem kluk, kterej v sedmnácti už táhl druhou půlku života.

A tomu se říká deziluze.

Nesouvislá esej napsaná jako pocta Jacku Kerouacovi, jehož knihy jsem nikdy nečetl

Tento literární hokus-pokus je čirou fikcí, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi a životy včetně toho mého je čistě náhodná. Pokud jste se v něčem našli, ouha, vypadá to, že máte tak jednoduchý a průhledný život, že si ho dokáže vymyslet i začínající postpubertální pisálek.

Jsou obtíže, které nelze vyléčit. Například fantazie nebo úzkost. Úzkost je jasná, možná si ale říkáte, proč by měla být ksakru fantazie obtíž, neřkuli nemoc. Je to tak. Nemluvím totiž o hloupé, ochočené fantazii, z jaké těží technologové reklamy. Skutečná fantazie znamená, že se vám v mozku tísní další postavy, celé další světy hustě obydlené lidmi a jejich příběhy. Fantazie znamená vylučování něčeho navíc, něčeho, co nepotřebujete. Jako když někomu stále smrdí z pusy po kapustě. Když se fantazie spojí s úzkostí, je zaděláno na pořádný problém. Domnívám se, že mám špetku od obojího, lépe řečeno hodně úzkosti a mírně fantazie, což mi dodává jistotu, že moje vidění světa je tak trochu choré, a proto může někoho moje psaní zajímat. Je v tom kus egoismu. A tak to se mnou bylo asi odjakživa. Jen jsem si to vždy neuvědomoval. Rozhodně ne v době, kdy jsem jako malej šolda vyhrabal v šatně mezi všelijakým harampádím starej psací stroj, donesl si ho do pokoje a pokusil se poprvé něco napsat. Zkoušel jsem to se strašidelnými povídkami, ale moc mi to nešlo, byl jsem ještě děcko. Každopádně ten pocit, že vytváříte něco sami ze sebe, že se věnujete   něčemu docela zbytečnýmu, neužitečnýmu, ten mě fascinoval už tehdy. Tehdy jsem si vedle spousty jiných  snů vytvořil ten, že se ze mě stane spisovatel.

Všichni jsme si kdysi vytvářeli sny. Skutečné sny, které se zdají v noci, vznikají jen v určité fázi spánku a s těmi životními sny je to podobné. Vytváříme si je jen v určité fázi života. Pak následuje probuzení, odlepení od poslintaného polštáře a cesta na hajzl. Spousta snů asi vzniká cestou nápodoby, ať už negativní nebo pozitivní. Negativní nápodoba znamená ubezpečování sebe sama, že se nikdy nebudete chovat jako ten a ten. V žádné učebnici psychologie pojem negativní nápodoba nejspíš nenajdete, právě teď jsem ho totiž definoval. Jestli byste ho přece jen někde našli, znamená to, že se mi opět podařilo vymyslet něco, co dávno přede mnou už vymyslel někdo jiný.

Negativní nápodoba často vzniká v důsledku neblahého působení rodiny. Rodina je zvláštní sociální útvar, který vás trvale spojuje s určitými lidmi, přičemž s některými z nich byste mnohdy nechtěli mít jinak nic společného. Ve spoustě rodin se totiž najde nějaký psychopat, který terorizuje svoje okolí, často to bývá otec, a ten, kdo do toho má co mluvit, třeba matka, jen tiše mlčí a je vděčný za ty vzácné okamžiky klidu. Takovým lidem je pak dovoleno všechno a ostatní jsou nuceni to přehlížet. Když už se něco stane, nemluví se o tom. Ocitnout se v kůži toho, kdo takovou situací nemůže nic udělat a jen se dusí jako obyvatelé smradlavého města plného smogu, je dost nepříjemné. Pravděpodobně se pak budete často potýkat s pocitem, jako byste jeli autem, které srazí chodce, ten se převalí přes kapotu a s žuchnutím se svalí na silnici, vy vyskočíte ven a po sraženém ani stopy, jen ostatní řidiči na vás neuroticky troubí, proč ksakru blokujete cestu. Něco se stalo, vy to víte, ale ostatní, včetně toho sraženého parchanta, dělají jakoby nic. Určitě je to škola, ale škola vás taky může pěkně zkurvit.

Vzpomínám si na hodiny literatury na prvním stupni základky. Tenkrát se tomu neříkalo ještě literatura, ale čtení nebo tak nějak. Četli se pitomosti jako Bela a Sebastian. Strašlivě mě to nudilo a taky mě sral ten hrubý papír, který nepříjemně dřel o prsty, a čítanky svázané tak, že jste je museli stále držet za obě strany, jinak se zavíraly. Čtení nejspíš bývalo vždycky dopoledne, vždyť to byl hlavní předmět, vždycky jsem měl ale pocit, jako by bylo už pozdní odpoledne a paprsky narudlého slunce dopadaly do třídy v ostrém úhlu velikými školními okny. Málokdy jsem dával pozor a slýchával jsem pak nemilé hubování od paní učitelky, jakej jsem lajdák. Někdy v té době jsem si vytvořil sen o dráze spisovatele, přitom mě knihy tenkrát přinejmenším nezajímaly, to je příklad toho, jak vás může škola zkurvit. Kdyby nebylo nudných příběhů jako Bela a Sebastian, naomak nepříjemného papíru, zavírajících se učebnic a těch ospalých hodin, které vám přišly jako pozdě odpolední i brzo ráno, objevil bych knihy třeba daleko dřív.

Ale zpátky k těm snům. Většina snů se samozřejmě nenaplní. Říkáte si, že nikdy nebudete jako váš otec nebo matka, pak se přehoupne dvacet let a každej z těch roků na vás nalepí půl kila, kilo sádlo jako děcka v zimě lepí sníh na trup sněhuláka a vy sedíte v obýváku, zíváte a máte dvě děti, který se vás bojí, cítí se nepochopený a ukřivděný. Satisfakce je v tom, že vaši děti jednou budou taky takový. Nebo sníte o tom, že budete spisovatel, přehoupne se dvacet let a vy sedíte v open-officu a píšete medailonek o Vladimíru Menšíkovi do vánočního vydání přílohy k nějakým druhořadným novinám  a ten medailonek je určenej pro lidi, kteří se chtějí na Silvestra bavit a mají pocit, že televize jim to musí zajistit.

Jsou Vánoce a já jsem se nejdřív z bezmoci a nasrání a pak z rozjařenosti a lehkomyslnosti na Štědrý den zase ožral pod obraz.

A jaká je pointa tohohle nesouvislýho žvanění? Asi taková, že nikdo z vás stejně nepoznal, že jsem při psaní tohoto nemyslel ani tak na Jacka Keroucka jako na Charlese Bukowského.

O Decadence now!, o umění, o labutí písni Západu

Název by mohl napovídat, že se chystám střílet jedovaté šípy konzervatismu do terče moderního umění a barvitě vykreslovat apokalyptické scénáře rozkladu morálku a etických hodnot. Není to tak, zaprvé nejsem konzervativec, přijde mi přinejmenším stejně krátkozraký a šosácký jako neofilní horování pro pokrok, zadruhé jsem právě tak znuděný a zlhostejnělý jako většina dnešních lidí na to, aby mě mohlo ještě nějaké prvoplánové znázorňování sexu, bolesti a smrti jakkoliv šokovat. Rád bych se ale pokusil o lehkou meditaci nad myšlenkami a dojmy z výstavy Decadence Now!

Výstava rozproudila bohatou diskuzi na téma, co je to vlastně umění, kde  jsou jeho meze a je-li vůbec nějaká hranice mezi uměním a kýčem. V této souvislosti je rozhodně na místě, pokusit se o určitý ponor do této problematiky, pokud možno neredukovaný na obvyklé „líbí se mi“ a „nelíbí se mi.“ Takto se dá hodnotit prefabrikovaná plastová dekorace do obýváku z Ikey, nikoliv něco, co alespoň aspiruje na honosné označení umění. Zde je má soukromá (!) odpověď na položenou otázku.

 

Co je to umění?

 

Akademicky pěstované společenské vědy se vyvíjí ve vleku nutkavé potřeby definování pojmů. Ať si vezmete do rukou učebnici psychologie, základů práva nebo sociologie, vždy se na vás nejprve sesype lavina definic, se kterými učebnice pracuje. Přihlížet, jak vědecké kapacity svádí žabomyší války o definování toho kterého pojmu (zpravidla naprosto triviálního), je mnohdy velice úsměvné. Z hlediska rozvoje poznání je takové křečovité definování za každou cenu často naprosto zbytečné. Například na téma duše byly ve filozofické literatuře evropské tradice popsány statisíce stran, aniž by se kdy podařilo duši uspokojivě definovat (protože to prostě není možné) a rozvoji myšlení o duši to zjevně nepředstavovalo žádnou překážku. Stejně tak nelze podat uspokojivou definici umění, protože se jedná o fenomén natolik mnohostranný, že ho nelze uchopit definicí, kterou by si mohl poctivý studentík zapsat do notýsku. Proto se pokusím na otázku, co je to vlastně umění, odpovědět tím, jaké funkce umění ve společnosti dle mého názoru plní.

Co se týče role umění ve společnosti, je třeba rozlišovat úroveň osobní a celospolečenskou, popř. civilizační, prostě úroveň, která postihuje danou historickou společnost v určitém dějinném údobí.

Geniální Hermann Hesse postihl v knize Narcis a Goldmund zdrcující pravdu, která se týká právě role umění na individuální úrovni. Umění dle něj nemá samo o sobě žádný význam, jedná se jen o pouhé produkty. To, co má skutečný význam, je proces umělecké tvorby, kterým umělec dospívá k pochopení sebe sama, k nalezení vlastního já a lidskému vyzrání. Vše, co z tohoto procesu vzejde, vzniká jen tak mimoděk a je de facto bezcenné. K tomu bych doplnil, že také řekněme „hotové“ umění má svůj význam v tom, že může i jedinci, který dílo jen pasivně vnímá, zprostředkovat právě tolik, co samotnému umělci v procesu tvoření. Obdobně smýšlí i další velký literární zjev Knut Hamsun, jak dokládá jeho román Mystérie. Také Friedrich Nietzsche, který silně ovlivnil oba výše zmíněné, si ve svém Duchovním aristokratismu tropí legraci z toho výprodejového shonu po kultuře a cest do Itálie, které jsou ve svém souhrnu pouze jakousi exhibicí a obyčejnou zábavou posvěcenou většinou společnosti. Komu se to zdá přehnané a nihilistické, ať se zajde podívat do těch největších pokladnic světové kultury, jako je například Louvre. Koncentrace vysokého umění je zde nezměrná, a přesto to návštěvníkovi, který nevstoupí s naprosto konkrétním cílem, nepřinese žádné povznesení snad kromě toho, že tamten obrázek od toho a toho se mu docela líbil. Spatřil jsem spolu s dalšími desítkami poblázněných turistů Monu Lisu a ven jsem vyšel jako úplně stejný člověk. Je to navýsost optimistické i krajně pesimistické nazírání zároveň. Záleží na úhlu pohledu.

Jak už jsem naznačil výše, na úrovni celospolečenské plní umění roli spíše jakési civilizační kulisy. Na jeho tvorbě se podílí jen velmi omezená část společnosti a k hlubšímu vstřebávání (nikoliv konzumaci) je uzpůsobena část přibližně stejně velká. Přesto je jeho vypovídací hodnota z hlediska zkoumání poměrů dané společnosti nesmírně velká, protože umělce lze považovat za jakéhosi mluvčího doby (ne režimu), který artikuluje podstatné problémy života na daném místě v daném čase. Aby se vůbec umění stalo uměním, musí si zajistit pozornost určitého výseku společnosti, nadaného jistým vlivem, a k tomu je zapotřebí, aby mluvilo pro něj srozumitelným jazykem. Tak nám gotické umění podává výmluvné svědectví o upnutí k oblasti transcedentna, aniž bychom z toho měli usuzovat, že většina společnosti v období gotiky trnula smrtelnými úzkostmi ve věcech vpravdě existenciálních. Podobně umění dekadence druhé poloviny 19. stol. je mementem atmosféry fin de siècle,  ačkoliv průměrný jedinec na sklonku století páry rozhodně v plnosti nezakoušel pocity zmaru, nudy a rozkladu hodnot. V obou případech se zřejmě jednalo o pocity a myšlenky, které bujely v podhoubí společnosti, ale nedá se říci, že by obyčejného člověka dané doby zaměstnávaly více než běžné každodenní starosti.

Toliko moje nazírání na umění, popis jistě zdlouhavý, ale nezbytný, teď pár slov k samotné výstavě .

 

Sex, smrt, bolest a to další

 

Jak praví brožura dodávaná u vchodu spolu se vstupenkami, výstava Decadence Now je „mezinárodním projektem, který mapuje a zásadním způsobem shrnuje pojem dekadence v současném výtvarném umění.“ Přestože tedy výstava nepodává reprezentativní vzorek moderního výtvarného umění jako takového, je v ní zastoupena přinejmenším její podstatná část. Netroufám si odhadovat, jaký kvantitativní podíl na současné tvorbě představuje umění, které lze zařadit do množiny dekadentní, vzhledem k pozornosti, kterou však budí, je nutno ho považovat za nemálo významné. Úvahy o organizaci výstavy, o roli kurátora Otto M. Urbana, o tom, zda se jednalo o výstavu s překvapením či bez (jak se psalo tuším v reportáži v Respektu), ponechám jiným. Osobně je mi nějaké to překvapení a logické vyústění docela u lhostejné. Z hovna bič neupleteš, a proto se chystám mluvit o matérii výstavy, ne různých performačních podružnostech.

Výstava v Galerii Rudolfinum je rozdělena do pěti tematických bloků, „jež na sebe plynule a logicky navazují a vytvářejí tak pomyslný a uzavírající se kruh“. Tolik slova brožury. Jedná se o oddíly Krajnost sebe: bolest, Krajnost těla: sex, Krajnost krásy: pop, Krajnost mysli: šílenství, Krajnost života: smrt. Abych ještě jednou propůjčil slovo informativní brožuře, cituji větu ze statě na úvodní straně: „Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní a provokativní.“ Ve mně ani v mých čtyřech přátelích k žádnému znechucení ani nutnosti zaujmout jasné stanovisko nedošlo. Teď si uvědomuju, že jsem strávil skoro hodinu rozpravou o tom, co si představuju pod pojmem umění, avšak k samotné výstavě nedokážu říct skoro nic. Na druhou stranu, to samo je prakticky všeříkající. V oddílu Bolest jsme se setkali s nejčastěji fotografickými autoportréty samotných autorů v nelichotivých pózách, v oddílu Sex s prvoplánovým zobrazováním perverzního sexu, v oddíle Pop s výjevy ze světa pozlátka a idiotských celebrit, v oddíle Šílenství s obyčejnými zachyceními sublimního šílenství a v oddíle Smrt s běžnými motivy smrti. Logickou návaznost, kterou měla dle brožury výstava vytvářet, jsem spatřoval leda v tom, že žádná z místností a žádné z vystavených děl nerušily tu příjemnou galeristickou nudu, která se mě brzy zmocnila. Jako nejzajímavější část výstavy mi přišli všudypřítomní hlídači – vesměs staré bábinky, které si člověk ze všeho nejvíc dovede představit vysedávat po večerech v křesle, popíjet bylinkový čas a za poslechu relace Českého rozhlasu 1 Radiožurnál štrikovat roláky pro vnoučata. Tyhle bábinky, navlečené v černých tričkách Decadence Now!, posedávaly na štokrlatech u dveří jednotlivých místností a znuděně civěly na bezostyšná vyobrazení mužských přirození, souložících párů a skupin, do kozelce svázaných Japonek a androgynních jedinců. Jestli ke mně na výstavě něco skutečně promluvilo a jestli jsem v něčem spatřil záblesk jakési hloubky, bylo to právě toto.

Jedním z umělců zastoupených na výstavě byl Damien Hirst. Bohužel jsem si sebou do galerie nevzal kus papíru ani foťák, takže si teď nedokážu přesně vybavit, jakými díly byl na výstavě představen. Nicméně, Damien Hirst je jedním z nejznámějších výtvarníků současnosti, údajně z důvodu surovosti, s jakou pracuje s tématem smrti. Jedním článkem v řetězu kontroverzí spojených s jeho osobou byla jeho výstava „The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living“ v Saatchi Gallery, na které vystavoval žraloka naloženého ve formaldehydu.  Dne 30. srpna 2008 se prodalo Hirstovo dílo For the Love of God za padesát miliónů liber. Byl tak pokořen rekord v částce, která byla kdy zaplacena za dílo žijícího umělce. Dílo představovala lebka z 18. století, kterou Hirst předělal v platině a posázel diamanty. Pikanterií v tvorbě tohoto umělce je, že vlastní továrnu s několika desátkami zaměstnanců, kteří z větší či menší části vytváří jeho díla. Kdybych řekl, že Damien Hirst je obyčejný fušer, mluvila by ze mě závist. Dle mého je to génius. Nikoliv však umělecký, ale marketingový. Prodávat zoufale obyčejné věci (stačí se jít ksakru podívat do jakéhokoliv obchodu se suvenýry) za astronomické částky, to si zaslouží obdiv. Co ale dál?

Umění založené na prvoplánové touze šokovat musí brzy narazit na své hranice, protože dráždivost každého stimulu s opakováním klesá a je nutné přijít s něčím silnějším, něčím drsnějším, něčím surovějším. Otázka je, zda jsou zde ještě jiné, nevyčerpané a původní zdroje, nebo jestli nám už zbývá jen to málo nechutností.

Morálka většiny může být buď šosáčky bigotní, nebo rozmělněná, nebo někde mezitím. Zřejmě nelze nalézt z dlouhodobého hlediska kompromis. Šokující umění spolu s dalšími procesy podemílá ty přehrady morálky, byť třeba vyčichlé a licoměrné, které mu vlastně umožňovaly šokovat a tím dosáhnout svého cíle, stát se uměním. Takovéto umění může zazářit, ale o to rychleji vyhasne. Je zřejmé, že extrémy přijdou na řadu ve chvíli, kdy už jsou ostatní vzory vyčerpány. Musí se přijít s něčím skutečně brutálním, aby to ještě někoho vytrhlo z letargie, která se čím dál tím více blíží komatu. Stovky či tisíce let se stavělo, abychom si ve chvíli, kdy jsme zjistili, že další patro pyramidy  vztyčit nelze, alespoň užili extatickou agónii ničení. Co se však stane tehdy, až skutečně staneme uprostřed rozvalin a nebude dál co destruovat? Moudrá brožura tvrdí, že dekadentní umění je subverzivní – podvratné. V čem ale spočívá podvratnost, na co nyní dopadají ty ničivé granáty, metané těmi, kteří se zovou umělci? Není to už snad samotný člověk jako entita? Jediný silnější pocit, který jsem si z výstavy odnesl, byl nejasný a zamlžený pocit rozkladu a toho, že člověk je prostě jen větší kus masa, který se dá spálit, rozemlít, zastřelit a vlastně se nic nestane. Dekadentní umění od svého počátku vyrůstalo z odporu proti většinovému smýšlení a vývoji naší civilizace. Bylo spjato s romantismem a antimodernismem. V průběhu vývoje se však proměnilo v jakýsi samoúčel. V definicích dekadence stále přetrvává poučení, že její umělci poukazují na ten či onen problém. Nicméně realita ukazuje spíše na to, že si v tom či onom libují a testují, jak daleko je ještě možné zajít. Konstruktivní poukazování na stinné stránky vývoje vždy nabízí nápravu a řešení, vše ostatní je plané a ploché, bez ohledu na to, kolik chytře znějících slov se vyplýtvá. Milan Machovec se ve svém Smyslu lidské existence posmívá všem těm existencialistům a ze svrchované výšky aristokratické moudrosti se ptá, není-li to nízké, mluvit stále jen o svých pocitech a připínat si na klopu odznáček znechucení a rozervanosti, který má snad člověku přinést punc vzdělance.

 

Dekadentní slůvko závěrem

 

Při uvažování o paradigmatech současného západního světa se nelze vyhnout otázce, v čích rukou spočívá ta arbitrární moc rozhodovat o tom, co má právo být považováno za umění. Jsou to snad umělečtí teoretici, kurátoři, galeristé? V reportáži z výstavy otištěné v MfDnes se psalo, že dnes prakticky nikdo z kapacit v oboru nedokáže odhadnout, které dílo se stane komerčním trhákem a který umělec vystoupá až na samotný piedestal slávy. Kdo je tedy ta tajemná šedá eminence? Osobně mám dojem, že ve společnosti vládne přesvědčení, že umělec (rozuměj ten, kdo se za něj prezentuje) je bytostí vyzrálejší, inteligentnější a povolanější rozhodovat o tom, co umění je a co není a zbytek společnosti svorně poslouchá. Někteří z nich, jako třeba zmíněný Damien Hirst, mají to štěstí, že se jim podaří ostatní přesvědčit o svých kvalitách, z jejich jména se pak stane obchodní značka, různí miliardáři začnou v rámci demonstrativní spotřeby skupovat jejich dílka a po dálnici úspěchu už se zběsile žene sportovní auto jejich kariéry.

Výše jsem rozvykládal o tom, jaké funkce umění ve společnosti plní, resp. jaké plnit má. Každý ať si odpoví podle svého vědomí a svědomí. Osobní úroveň nechávám stranou. Na úrovni celospolečenské je potom obrazem té neskutečné znuděnosti, ochablosti a přežranosti Západu. Fareed Zakaria v rozhovoru pro týdeník Respekt vyjádřil své pochybnosti o osudu západního světa, který zabředl v bahně jakési strnulosti. Atmosféra asijských metropolí dnes jiskří energií a nadšením, které snad bylo cítit i na Západě někdy na konci 19. století. Nemám a neměl jsem v úmyslu jakkkoliv moralizovat. Demografický vývoj jasně ukazuje, že se Západ rozhodl spáchat kolektivní sebevraždu. Kdybych měl tu možnost, klidně mu podám revolver. Osobně jsem se s tímto faktem dávno srovnal a nakonec mi není vůbec nepříjemné pozorovat tu apokalyptickou hostinu, která připomíná obrazy orgiastického hodování v dobách morové epidemie. Výstava Decadence Now! je pro mě jen jedním ze střípků v téhle mozaice. Ostatně, hádejte kam vyrazila naše pětičlenná skupina rovnou z výstavy? Šli jsme nacpat do KFC. Dal jsem si kyblík kuřecích a splachoval to galony koly. Co skutečně dekadentního říct závěrem o výstavě Decadence Now?  Nudím se.