PEEP – Povídkový experimentálně existenciální punk

Deziluze. Slovo, které znamená hluboké rozčarování nad stavem věcí, zklamání oproti tomu, co jsme očekávali, ztrátu iluzí. Zklamat nás mohou blízcí, práce, vztah či dovolená v Egyptě. Zklamat můžeme i sami sebe. Zklamala se Nina, která říkala: „Budu tě navždy milovat.“ Zklamal se Pavel, který říkal: „Nikdy bych se nevyspal s chlapem.“ Zklamal se i Šimon, který se ušklíbl: „No tohle, curaso je přece základ každýho baru!“

A o tom to je, o tom zklamání. Díky psaní kloužu mezi životy jako puk mezi brankářovy betony a dál se zklamávám. Oblékám a svlékám identity jako levná trička z New Yorkeru, ušitá z řídké bavlny, na které se začínají objevovat malé trhlinky už po pár vypráních. New Yorker, obchodní centra, slevy a shopaholismus. Výtěr ze zaníceného krku lidstva. Přepálený tuk moderní společnosti. Obchodní centrum jako metafora života. Děsím se těch věčně plných regálů, které se doplňují rychleji než kulky v magnumu. Až sežereme tuhle planetu, proměníme se ve vesmírný tlustý střevo, který bude srát mazlavý intergalaktický hovna. Ukaž mi, že tě dokážu znechutit. Ukaž mi, že se umíš rozčílit. Všichni opravdu živí lidé, které znám, jsou aspoň trochu znechucený a rozčilení. Nejsem zhýralec. Naopak. Myslím si, že jsem křehká romantické duše, zranitelná jako motýl, kterému stačí setřít pel z křídel. Proto musím být nechutný a vzteklý a perverzní. Je to jako sprcha po pořádné námaze. Smyjete ze sebe všechen pot a špínu – očistíte se. Tak mi ukaž, že se umíš zhnusit. Možná pak budu tvoje triko nosit o něco dýl. Možná si pak nechám kanál, na kterým sleduju tvůj život, ještě chvíli puštěný.

***

Cvak. S klapnutím se za mnou zavřely dveře od bytu. Stojím v předsíni a přemýšlím, jestli se zuju, nebo jestli uteču ven, někam mezi lidi. Nakonec se zuju. Jmenuju se.. Co záleží na tom, jak se jmenuju. Jsem hrdinka naší doby – ta, která to dokázala. Úspěšná, emancipovaná, soběstačná, bohatá. A nešťastná. I když si to nerada přiznávám. To ze mě mluví vnitřní hlas, který se většinu času snažím přehlušit. Svlékám si sako, zouvám lodičky a bosky jdu do obýváku. Před pár hodinami tu byla najatá hospodyně. Ve vzduch se ještě vznáší vůně horského potoka. Nebo snad vlčích máků, rozkvetlé louky? Co na tom záleží, všechny se vyrábí ve stejné fabrice. Z kuchyně jsem si přenesla sklenici s ledem, cestou jsem vzala z baru flašku whisky. Sedím na gauči, potaženém imitací leopardní kůže. Je šestimístný. Problém je v tom, že na něm většinu času sedám sama. Piju se ze sklenice. Dolévám. Nechala jsem se zlákat vidinou úspěchu, tomu jsem podřídila vše. Teď je mi pětatřicet a všichni normální chlapi už jsou dávno zadaní.  Zbývá spousta rozvedených nebo rozvádějících se. Můj byt je samý kov a sklo. Sterilní jako stůl na operační sále. Přívětivý a útulný jako stůl na operačním sále. Občasné návštěvy nutí k obdivnému a závistivému pokyvování hlavou, mě nutí k otrávenému a zklamanému pokyvování hlavou. Jsem citový mrzák a nedokážu navázat trvalý vztah. Zvykla jsem si posuzovat lidi jako sáčka a sukýnky, kabátky a kozačky v oblíbeném butiku – sebemenší nedostatek a ztrácím zájem. Zvykla jsem si hrát hlavní roli. Jsem splněný sen všech feministek. A mně nezbývá nic jinýho, než pitomě papouškovat ty předžvýkaný feministický žvásty, který mě ubezpečují o tom, že jsem to takhle přece chtěla, i když vím, že je to blbost.

Co to plácám, Jsem příliš kritická, mám přece vše, po čem lidi touží a na co většina z nich nedosáhne. Jezdím si osmičkovou audinou, bydlím v luxusně zařízeném pětipokojovém bytě na dobré adrese. To je přece hodnota. Tak bych se na to přece měla dívat. Můžu mít vše, na co se podívám. Tedy skoro vše. Šperky, hadry, novou 3D televizi. Všechny ty užitečné věci, které nám zpříjemňují život. Všechny ty pičovinky, který firmy vypouštějí na trh jako prdíky v divadle – až jeden vyčichne, chvíli počkám a pustím další. Pouštím si televizi. Ještě tu starou dvourozměrnou.

Přepínám.

***

Stojím na Nuselském mostě a vnímám ten industriální rachot projíždějících aut. Dole pod mostem je hospoda U Skokana. V létě se tam na zahrádce scházejí čumilové, dychtiví vidět, jak nějaký ubožák skoncuje se životem. Pozorují sebevrahy, jako se jinde v hospodách mastí karban. Jen tak sedět den za dnem u piva, to je málo, chce to nějakou činnost. Tak proč ne tohle. Vzhledem k tomu, kolik lidí se zde ročně zabije, je úspěch po pár návštěvách takřka zaručen. Zvlášť, když je sezóna. Takovej úspěšnej čumil pak přiběhne domů a vykládá přítelkyni nebo manželce, že dnes jednoho viděl, že to bylo vzrůšo. Ta se jen lehce pousměje.. Malá, neškodná úchylka. Taková, o jakých se po rozchodu či rozvodu vypráví kamarádkám ve snaze dokázat, jakej byl bývalej kokot.. Tvrdá reality show. Vidět, jak se člověk rozplácne jako vejce na pánvičce. Kreténi. Pokud je pro nás tohle zábava, je něco v nepořádku.

Věděli jste, že sebevražda je vzácně se vyskytující vedlejší účinek užívání antidepresiv? Docela vtipné. Znám spoustu lidí, kteří jsou léta na antidepresivech a vy je znáte taky, jen o tom nevíte, protože neumíte dostatečně dobře poslouchat. Užívání antidepresiv se postupně stává masovou záležitostí. Je to jak z nějakýho sci-fi románu z počátku minulýho století. Tajná skupina spiklenců, šedých eminencí společnosti, přípravuje pro lidstvo tu nejhorší budoucnost, jakou si dovedete představit, a proto rozšiřuje mezi lidmi látku, která navozuje pohodu a letargii. Může bejt.

Mám zvláštní zvyk stahovat si z prsteníčku na pravé ruce prstýnek a nasazovat si ho na prsteníček na levé ruce. Ne úplně, jen tak po ten větší kloubek. Levý prsteníček mám totiž silnější než ten pravý. Pokud prstýnek sklouzne přes kloub, zatraceně to pak bolí, než si ho sundám. Je čas se toho zbavit. Tím nejjednodušším způsobem – zahazuju prstýnek. Ze spousty mých známých na antidepresivech ještě nikdo sebevraždu nespáchal. Vedlejší účinek se naštěstí nedostavil. Nevadí, budu první.

Ne vše se musí vidět. Přepínám.

***

„Proč mám kurva v čaji zase ten sáček. Copak nevíš, že to nesnáším?“

Jsem dvaadvacetiletý kluk. Řídnou mi vlasy, na temeni už hezky zesvětlaly. Tak se pozná, že slezou do jednoho. Jsem chlupatý všude, kde si jen dovedeš představit – na zadku, na zádech, na hrudníku. Už nemusím ani nosit polokošile, aby mi z límce vyčuhovaly pořádný chlupiska. Pravda je, že to jediný je na mě opravdu mužný. Kromě mých řečí a macho stylu. Ten je ovšem spíš kreténskej než mužnej. Vesnica chlap, co dře v lese, zatímco stará má smažit řízky. Tak to je. Mám pravdu, i když ji nemám. Rozumím všemu. Zajímají mě auta a silný mašiny. Roste mi pupík, mám plochej hrudník a nic moc ruce. Kamarádky mé staré se vždycky znechuceně ušklíbnou, když si mě představí při sexu. Husy. Ještě, že se to nikdy nedozvím. Můžu pořád. A jsem pěknej bejk.

Ke svý starý se chovám jako prase. Jsem tak prostě vychovanej. Možná taky zkouším, co všechno se mnou vydrží. Dokazuju si tak, jak moc mě miluje. Říkejte si tomu citový invalidismus. Já tomu neříkám nijak, protože o tom nevím. Je to jen zas ten vnitřní hlas, který se snažím přehlušit.

Tak to prostě ale je. Chlap má dřít a ženská se má starat o rodinu. Co na tom, že žádnou rodinu nemáme. Rodina jsem zatím já, tak ať se hezky stará. Jsem sice dříč, ale z prachů, co vydělám, nevidí stará ani korunu, protože spolu ještě nežijeme. Hezky ať si platí sama za sebe. Až spolu budeme bydlet, tak to bude jiný, to je jasný. Ale ať nepočítá s tím, že to bude zadarmo. „Víš, kolik se na ty prachy nadřu, kurva? Ty to pak prošustruješ za nějaký svoje cingrlátka a šminky,“ budu říkat po tom, co za mnou v pátek přijde stará s prosíkem, že ten litr, kterej jsem jí dal v pondělí na domácnost včetně výživy našich dvou kluků, už prostě utratila. A to naši klucíí něco sní. Jako táta. Taky z nich jednou budou pořádný chlapy. Tohle jsem ještě chtěl..

Sory, na tohle fakt nemám žaludek. Přepínám.

***

Jsem kluk, co sedí v hospodě U Skokana a může si urvat prst, protože mu na něj sklouzl prstýnek, kterej patří jinam.

Přepínám.

Jsem kluk, co si v šesti letech říkal, že první legální sex může mít nejdřív za devět let a že to snad nevydrží. Pak zůstal půl života panic.

Přepínám.

Jsem kluk, co se bezdomovce v lyžařské bundě, kterou vyfásnul někde v azylovým domě, aby v zimě neumrznul na lavičce v parku, ptal, jakej má ta jeho bunda vodní sloupec, že vypadá nejmíň na 10 000 mm a jak se chová v alpských podmínkách.

Přepínám.

Jsem kluk, kterej v sedmnácti už táhl druhou půlku života.

A tomu se říká deziluze.

Nesouvislá esej napsaná jako pocta Jacku Kerouacovi, jehož knihy jsem nikdy nečetl

Tento literární hokus-pokus je čirou fikcí, jakákoliv podobnost se skutečnými lidmi a životy včetně toho mého je čistě náhodná. Pokud jste se v něčem našli, ouha, vypadá to, že máte tak jednoduchý a průhledný život, že si ho dokáže vymyslet i začínající postpubertální pisálek.

Jsou obtíže, které nelze vyléčit. Například fantazie nebo úzkost. Úzkost je jasná, možná si ale říkáte, proč by měla být ksakru fantazie obtíž, neřkuli nemoc. Je to tak. Nemluvím totiž o hloupé, ochočené fantazii, z jaké těží technologové reklamy. Skutečná fantazie znamená, že se vám v mozku tísní další postavy, celé další světy hustě obydlené lidmi a jejich příběhy. Fantazie znamená vylučování něčeho navíc, něčeho, co nepotřebujete. Jako když někomu stále smrdí z pusy po kapustě. Když se fantazie spojí s úzkostí, je zaděláno na pořádný problém. Domnívám se, že mám špetku od obojího, lépe řečeno hodně úzkosti a mírně fantazie, což mi dodává jistotu, že moje vidění světa je tak trochu choré, a proto může někoho moje psaní zajímat. Je v tom kus egoismu. A tak to se mnou bylo asi odjakživa. Jen jsem si to vždy neuvědomoval. Rozhodně ne v době, kdy jsem jako malej šolda vyhrabal v šatně mezi všelijakým harampádím starej psací stroj, donesl si ho do pokoje a pokusil se poprvé něco napsat. Zkoušel jsem to se strašidelnými povídkami, ale moc mi to nešlo, byl jsem ještě děcko. Každopádně ten pocit, že vytváříte něco sami ze sebe, že se věnujete   něčemu docela zbytečnýmu, neužitečnýmu, ten mě fascinoval už tehdy. Tehdy jsem si vedle spousty jiných  snů vytvořil ten, že se ze mě stane spisovatel.

Všichni jsme si kdysi vytvářeli sny. Skutečné sny, které se zdají v noci, vznikají jen v určité fázi spánku a s těmi životními sny je to podobné. Vytváříme si je jen v určité fázi života. Pak následuje probuzení, odlepení od poslintaného polštáře a cesta na hajzl. Spousta snů asi vzniká cestou nápodoby, ať už negativní nebo pozitivní. Negativní nápodoba znamená ubezpečování sebe sama, že se nikdy nebudete chovat jako ten a ten. V žádné učebnici psychologie pojem negativní nápodoba nejspíš nenajdete, právě teď jsem ho totiž definoval. Jestli byste ho přece jen někde našli, znamená to, že se mi opět podařilo vymyslet něco, co dávno přede mnou už vymyslel někdo jiný.

Negativní nápodoba často vzniká v důsledku neblahého působení rodiny. Rodina je zvláštní sociální útvar, který vás trvale spojuje s určitými lidmi, přičemž s některými z nich byste mnohdy nechtěli mít jinak nic společného. Ve spoustě rodin se totiž najde nějaký psychopat, který terorizuje svoje okolí, často to bývá otec, a ten, kdo do toho má co mluvit, třeba matka, jen tiše mlčí a je vděčný za ty vzácné okamžiky klidu. Takovým lidem je pak dovoleno všechno a ostatní jsou nuceni to přehlížet. Když už se něco stane, nemluví se o tom. Ocitnout se v kůži toho, kdo takovou situací nemůže nic udělat a jen se dusí jako obyvatelé smradlavého města plného smogu, je dost nepříjemné. Pravděpodobně se pak budete často potýkat s pocitem, jako byste jeli autem, které srazí chodce, ten se převalí přes kapotu a s žuchnutím se svalí na silnici, vy vyskočíte ven a po sraženém ani stopy, jen ostatní řidiči na vás neuroticky troubí, proč ksakru blokujete cestu. Něco se stalo, vy to víte, ale ostatní, včetně toho sraženého parchanta, dělají jakoby nic. Určitě je to škola, ale škola vás taky může pěkně zkurvit.

Vzpomínám si na hodiny literatury na prvním stupni základky. Tenkrát se tomu neříkalo ještě literatura, ale čtení nebo tak nějak. Četli se pitomosti jako Bela a Sebastian. Strašlivě mě to nudilo a taky mě sral ten hrubý papír, který nepříjemně dřel o prsty, a čítanky svázané tak, že jste je museli stále držet za obě strany, jinak se zavíraly. Čtení nejspíš bývalo vždycky dopoledne, vždyť to byl hlavní předmět, vždycky jsem měl ale pocit, jako by bylo už pozdní odpoledne a paprsky narudlého slunce dopadaly do třídy v ostrém úhlu velikými školními okny. Málokdy jsem dával pozor a slýchával jsem pak nemilé hubování od paní učitelky, jakej jsem lajdák. Někdy v té době jsem si vytvořil sen o dráze spisovatele, přitom mě knihy tenkrát přinejmenším nezajímaly, to je příklad toho, jak vás může škola zkurvit. Kdyby nebylo nudných příběhů jako Bela a Sebastian, naomak nepříjemného papíru, zavírajících se učebnic a těch ospalých hodin, které vám přišly jako pozdě odpolední i brzo ráno, objevil bych knihy třeba daleko dřív.

Ale zpátky k těm snům. Většina snů se samozřejmě nenaplní. Říkáte si, že nikdy nebudete jako váš otec nebo matka, pak se přehoupne dvacet let a každej z těch roků na vás nalepí půl kila, kilo sádlo jako děcka v zimě lepí sníh na trup sněhuláka a vy sedíte v obýváku, zíváte a máte dvě děti, který se vás bojí, cítí se nepochopený a ukřivděný. Satisfakce je v tom, že vaši děti jednou budou taky takový. Nebo sníte o tom, že budete spisovatel, přehoupne se dvacet let a vy sedíte v open-officu a píšete medailonek o Vladimíru Menšíkovi do vánočního vydání přílohy k nějakým druhořadným novinám  a ten medailonek je určenej pro lidi, kteří se chtějí na Silvestra bavit a mají pocit, že televize jim to musí zajistit.

Jsou Vánoce a já jsem se nejdřív z bezmoci a nasrání a pak z rozjařenosti a lehkomyslnosti na Štědrý den zase ožral pod obraz.

A jaká je pointa tohohle nesouvislýho žvanění? Asi taková, že nikdo z vás stejně nepoznal, že jsem při psaní tohoto nemyslel ani tak na Jacka Keroucka jako na Charlese Bukowského.

O Decadence now!, o umění, o labutí písni Západu

Název by mohl napovídat, že se chystám střílet jedovaté šípy konzervatismu do terče moderního umění a barvitě vykreslovat apokalyptické scénáře rozkladu morálku a etických hodnot. Není to tak, zaprvé nejsem konzervativec, přijde mi přinejmenším stejně krátkozraký a šosácký jako neofilní horování pro pokrok, zadruhé jsem právě tak znuděný a zlhostejnělý jako většina dnešních lidí na to, aby mě mohlo ještě nějaké prvoplánové znázorňování sexu, bolesti a smrti jakkoliv šokovat. Rád bych se ale pokusil o lehkou meditaci nad myšlenkami a dojmy z výstavy Decadence Now!

Výstava rozproudila bohatou diskuzi na téma, co je to vlastně umění, kde  jsou jeho meze a je-li vůbec nějaká hranice mezi uměním a kýčem. V této souvislosti je rozhodně na místě, pokusit se o určitý ponor do této problematiky, pokud možno neredukovaný na obvyklé „líbí se mi“ a „nelíbí se mi.“ Takto se dá hodnotit prefabrikovaná plastová dekorace do obýváku z Ikey, nikoliv něco, co alespoň aspiruje na honosné označení umění. Zde je má soukromá (!) odpověď na položenou otázku.

 

Co je to umění?

 

Akademicky pěstované společenské vědy se vyvíjí ve vleku nutkavé potřeby definování pojmů. Ať si vezmete do rukou učebnici psychologie, základů práva nebo sociologie, vždy se na vás nejprve sesype lavina definic, se kterými učebnice pracuje. Přihlížet, jak vědecké kapacity svádí žabomyší války o definování toho kterého pojmu (zpravidla naprosto triviálního), je mnohdy velice úsměvné. Z hlediska rozvoje poznání je takové křečovité definování za každou cenu často naprosto zbytečné. Například na téma duše byly ve filozofické literatuře evropské tradice popsány statisíce stran, aniž by se kdy podařilo duši uspokojivě definovat (protože to prostě není možné) a rozvoji myšlení o duši to zjevně nepředstavovalo žádnou překážku. Stejně tak nelze podat uspokojivou definici umění, protože se jedná o fenomén natolik mnohostranný, že ho nelze uchopit definicí, kterou by si mohl poctivý studentík zapsat do notýsku. Proto se pokusím na otázku, co je to vlastně umění, odpovědět tím, jaké funkce umění ve společnosti dle mého názoru plní.

Co se týče role umění ve společnosti, je třeba rozlišovat úroveň osobní a celospolečenskou, popř. civilizační, prostě úroveň, která postihuje danou historickou společnost v určitém dějinném údobí.

Geniální Hermann Hesse postihl v knize Narcis a Goldmund zdrcující pravdu, která se týká právě role umění na individuální úrovni. Umění dle něj nemá samo o sobě žádný význam, jedná se jen o pouhé produkty. To, co má skutečný význam, je proces umělecké tvorby, kterým umělec dospívá k pochopení sebe sama, k nalezení vlastního já a lidskému vyzrání. Vše, co z tohoto procesu vzejde, vzniká jen tak mimoděk a je de facto bezcenné. K tomu bych doplnil, že také řekněme „hotové“ umění má svůj význam v tom, že může i jedinci, který dílo jen pasivně vnímá, zprostředkovat právě tolik, co samotnému umělci v procesu tvoření. Obdobně smýšlí i další velký literární zjev Knut Hamsun, jak dokládá jeho román Mystérie. Také Friedrich Nietzsche, který silně ovlivnil oba výše zmíněné, si ve svém Duchovním aristokratismu tropí legraci z toho výprodejového shonu po kultuře a cest do Itálie, které jsou ve svém souhrnu pouze jakousi exhibicí a obyčejnou zábavou posvěcenou většinou společnosti. Komu se to zdá přehnané a nihilistické, ať se zajde podívat do těch největších pokladnic světové kultury, jako je například Louvre. Koncentrace vysokého umění je zde nezměrná, a přesto to návštěvníkovi, který nevstoupí s naprosto konkrétním cílem, nepřinese žádné povznesení snad kromě toho, že tamten obrázek od toho a toho se mu docela líbil. Spatřil jsem spolu s dalšími desítkami poblázněných turistů Monu Lisu a ven jsem vyšel jako úplně stejný člověk. Je to navýsost optimistické i krajně pesimistické nazírání zároveň. Záleží na úhlu pohledu.

Jak už jsem naznačil výše, na úrovni celospolečenské plní umění roli spíše jakési civilizační kulisy. Na jeho tvorbě se podílí jen velmi omezená část společnosti a k hlubšímu vstřebávání (nikoliv konzumaci) je uzpůsobena část přibližně stejně velká. Přesto je jeho vypovídací hodnota z hlediska zkoumání poměrů dané společnosti nesmírně velká, protože umělce lze považovat za jakéhosi mluvčího doby (ne režimu), který artikuluje podstatné problémy života na daném místě v daném čase. Aby se vůbec umění stalo uměním, musí si zajistit pozornost určitého výseku společnosti, nadaného jistým vlivem, a k tomu je zapotřebí, aby mluvilo pro něj srozumitelným jazykem. Tak nám gotické umění podává výmluvné svědectví o upnutí k oblasti transcedentna, aniž bychom z toho měli usuzovat, že většina společnosti v období gotiky trnula smrtelnými úzkostmi ve věcech vpravdě existenciálních. Podobně umění dekadence druhé poloviny 19. stol. je mementem atmosféry fin de siècle,  ačkoliv průměrný jedinec na sklonku století páry rozhodně v plnosti nezakoušel pocity zmaru, nudy a rozkladu hodnot. V obou případech se zřejmě jednalo o pocity a myšlenky, které bujely v podhoubí společnosti, ale nedá se říci, že by obyčejného člověka dané doby zaměstnávaly více než běžné každodenní starosti.

Toliko moje nazírání na umění, popis jistě zdlouhavý, ale nezbytný, teď pár slov k samotné výstavě .

 

Sex, smrt, bolest a to další

 

Jak praví brožura dodávaná u vchodu spolu se vstupenkami, výstava Decadence Now je „mezinárodním projektem, který mapuje a zásadním způsobem shrnuje pojem dekadence v současném výtvarném umění.“ Přestože tedy výstava nepodává reprezentativní vzorek moderního výtvarného umění jako takového, je v ní zastoupena přinejmenším její podstatná část. Netroufám si odhadovat, jaký kvantitativní podíl na současné tvorbě představuje umění, které lze zařadit do množiny dekadentní, vzhledem k pozornosti, kterou však budí, je nutno ho považovat za nemálo významné. Úvahy o organizaci výstavy, o roli kurátora Otto M. Urbana, o tom, zda se jednalo o výstavu s překvapením či bez (jak se psalo tuším v reportáži v Respektu), ponechám jiným. Osobně je mi nějaké to překvapení a logické vyústění docela u lhostejné. Z hovna bič neupleteš, a proto se chystám mluvit o matérii výstavy, ne různých performačních podružnostech.

Výstava v Galerii Rudolfinum je rozdělena do pěti tematických bloků, „jež na sebe plynule a logicky navazují a vytvářejí tak pomyslný a uzavírající se kruh“. Tolik slova brožury. Jedná se o oddíly Krajnost sebe: bolest, Krajnost těla: sex, Krajnost krásy: pop, Krajnost mysli: šílenství, Krajnost života: smrt. Abych ještě jednou propůjčil slovo informativní brožuře, cituji větu ze statě na úvodní straně: „Dekadentní umění je subverzivní, podněcující, nevyvolává lhostejnost, ale vyžaduje formulování jasného postoje. Dekadence je v tomto smyslu vyhrocená, extrémní a provokativní.“ Ve mně ani v mých čtyřech přátelích k žádnému znechucení ani nutnosti zaujmout jasné stanovisko nedošlo. Teď si uvědomuju, že jsem strávil skoro hodinu rozpravou o tom, co si představuju pod pojmem umění, avšak k samotné výstavě nedokážu říct skoro nic. Na druhou stranu, to samo je prakticky všeříkající. V oddílu Bolest jsme se setkali s nejčastěji fotografickými autoportréty samotných autorů v nelichotivých pózách, v oddílu Sex s prvoplánovým zobrazováním perverzního sexu, v oddíle Pop s výjevy ze světa pozlátka a idiotských celebrit, v oddíle Šílenství s obyčejnými zachyceními sublimního šílenství a v oddíle Smrt s běžnými motivy smrti. Logickou návaznost, kterou měla dle brožury výstava vytvářet, jsem spatřoval leda v tom, že žádná z místností a žádné z vystavených děl nerušily tu příjemnou galeristickou nudu, která se mě brzy zmocnila. Jako nejzajímavější část výstavy mi přišli všudypřítomní hlídači – vesměs staré bábinky, které si člověk ze všeho nejvíc dovede představit vysedávat po večerech v křesle, popíjet bylinkový čas a za poslechu relace Českého rozhlasu 1 Radiožurnál štrikovat roláky pro vnoučata. Tyhle bábinky, navlečené v černých tričkách Decadence Now!, posedávaly na štokrlatech u dveří jednotlivých místností a znuděně civěly na bezostyšná vyobrazení mužských přirození, souložících párů a skupin, do kozelce svázaných Japonek a androgynních jedinců. Jestli ke mně na výstavě něco skutečně promluvilo a jestli jsem v něčem spatřil záblesk jakési hloubky, bylo to právě toto.

Jedním z umělců zastoupených na výstavě byl Damien Hirst. Bohužel jsem si sebou do galerie nevzal kus papíru ani foťák, takže si teď nedokážu přesně vybavit, jakými díly byl na výstavě představen. Nicméně, Damien Hirst je jedním z nejznámějších výtvarníků současnosti, údajně z důvodu surovosti, s jakou pracuje s tématem smrti. Jedním článkem v řetězu kontroverzí spojených s jeho osobou byla jeho výstava „The Physical Impossibility of Death in the Mind of Someone Living“ v Saatchi Gallery, na které vystavoval žraloka naloženého ve formaldehydu.  Dne 30. srpna 2008 se prodalo Hirstovo dílo For the Love of God za padesát miliónů liber. Byl tak pokořen rekord v částce, která byla kdy zaplacena za dílo žijícího umělce. Dílo představovala lebka z 18. století, kterou Hirst předělal v platině a posázel diamanty. Pikanterií v tvorbě tohoto umělce je, že vlastní továrnu s několika desátkami zaměstnanců, kteří z větší či menší části vytváří jeho díla. Kdybych řekl, že Damien Hirst je obyčejný fušer, mluvila by ze mě závist. Dle mého je to génius. Nikoliv však umělecký, ale marketingový. Prodávat zoufale obyčejné věci (stačí se jít ksakru podívat do jakéhokoliv obchodu se suvenýry) za astronomické částky, to si zaslouží obdiv. Co ale dál?

Umění založené na prvoplánové touze šokovat musí brzy narazit na své hranice, protože dráždivost každého stimulu s opakováním klesá a je nutné přijít s něčím silnějším, něčím drsnějším, něčím surovějším. Otázka je, zda jsou zde ještě jiné, nevyčerpané a původní zdroje, nebo jestli nám už zbývá jen to málo nechutností.

Morálka většiny může být buď šosáčky bigotní, nebo rozmělněná, nebo někde mezitím. Zřejmě nelze nalézt z dlouhodobého hlediska kompromis. Šokující umění spolu s dalšími procesy podemílá ty přehrady morálky, byť třeba vyčichlé a licoměrné, které mu vlastně umožňovaly šokovat a tím dosáhnout svého cíle, stát se uměním. Takovéto umění může zazářit, ale o to rychleji vyhasne. Je zřejmé, že extrémy přijdou na řadu ve chvíli, kdy už jsou ostatní vzory vyčerpány. Musí se přijít s něčím skutečně brutálním, aby to ještě někoho vytrhlo z letargie, která se čím dál tím více blíží komatu. Stovky či tisíce let se stavělo, abychom si ve chvíli, kdy jsme zjistili, že další patro pyramidy  vztyčit nelze, alespoň užili extatickou agónii ničení. Co se však stane tehdy, až skutečně staneme uprostřed rozvalin a nebude dál co destruovat? Moudrá brožura tvrdí, že dekadentní umění je subverzivní – podvratné. V čem ale spočívá podvratnost, na co nyní dopadají ty ničivé granáty, metané těmi, kteří se zovou umělci? Není to už snad samotný člověk jako entita? Jediný silnější pocit, který jsem si z výstavy odnesl, byl nejasný a zamlžený pocit rozkladu a toho, že člověk je prostě jen větší kus masa, který se dá spálit, rozemlít, zastřelit a vlastně se nic nestane. Dekadentní umění od svého počátku vyrůstalo z odporu proti většinovému smýšlení a vývoji naší civilizace. Bylo spjato s romantismem a antimodernismem. V průběhu vývoje se však proměnilo v jakýsi samoúčel. V definicích dekadence stále přetrvává poučení, že její umělci poukazují na ten či onen problém. Nicméně realita ukazuje spíše na to, že si v tom či onom libují a testují, jak daleko je ještě možné zajít. Konstruktivní poukazování na stinné stránky vývoje vždy nabízí nápravu a řešení, vše ostatní je plané a ploché, bez ohledu na to, kolik chytře znějících slov se vyplýtvá. Milan Machovec se ve svém Smyslu lidské existence posmívá všem těm existencialistům a ze svrchované výšky aristokratické moudrosti se ptá, není-li to nízké, mluvit stále jen o svých pocitech a připínat si na klopu odznáček znechucení a rozervanosti, který má snad člověku přinést punc vzdělance.

 

Dekadentní slůvko závěrem

 

Při uvažování o paradigmatech současného západního světa se nelze vyhnout otázce, v čích rukou spočívá ta arbitrární moc rozhodovat o tom, co má právo být považováno za umění. Jsou to snad umělečtí teoretici, kurátoři, galeristé? V reportáži z výstavy otištěné v MfDnes se psalo, že dnes prakticky nikdo z kapacit v oboru nedokáže odhadnout, které dílo se stane komerčním trhákem a který umělec vystoupá až na samotný piedestal slávy. Kdo je tedy ta tajemná šedá eminence? Osobně mám dojem, že ve společnosti vládne přesvědčení, že umělec (rozuměj ten, kdo se za něj prezentuje) je bytostí vyzrálejší, inteligentnější a povolanější rozhodovat o tom, co umění je a co není a zbytek společnosti svorně poslouchá. Někteří z nich, jako třeba zmíněný Damien Hirst, mají to štěstí, že se jim podaří ostatní přesvědčit o svých kvalitách, z jejich jména se pak stane obchodní značka, různí miliardáři začnou v rámci demonstrativní spotřeby skupovat jejich dílka a po dálnici úspěchu už se zběsile žene sportovní auto jejich kariéry.

Výše jsem rozvykládal o tom, jaké funkce umění ve společnosti plní, resp. jaké plnit má. Každý ať si odpoví podle svého vědomí a svědomí. Osobní úroveň nechávám stranou. Na úrovni celospolečenské je potom obrazem té neskutečné znuděnosti, ochablosti a přežranosti Západu. Fareed Zakaria v rozhovoru pro týdeník Respekt vyjádřil své pochybnosti o osudu západního světa, který zabředl v bahně jakési strnulosti. Atmosféra asijských metropolí dnes jiskří energií a nadšením, které snad bylo cítit i na Západě někdy na konci 19. století. Nemám a neměl jsem v úmyslu jakkkoliv moralizovat. Demografický vývoj jasně ukazuje, že se Západ rozhodl spáchat kolektivní sebevraždu. Kdybych měl tu možnost, klidně mu podám revolver. Osobně jsem se s tímto faktem dávno srovnal a nakonec mi není vůbec nepříjemné pozorovat tu apokalyptickou hostinu, která připomíná obrazy orgiastického hodování v dobách morové epidemie. Výstava Decadence Now! je pro mě jen jedním ze střípků v téhle mozaice. Ostatně, hádejte kam vyrazila naše pětičlenná skupina rovnou z výstavy? Šli jsme nacpat do KFC. Dal jsem si kyblík kuřecích a splachoval to galony koly. Co skutečně dekadentního říct závěrem o výstavě Decadence Now?  Nudím se.

Expedice Flanel aneb dřevorubecké soustřední v nadmořských výškách, kde žádné stromy nerostou, I.

Prolog

Co je, vole?! Je nás pět, máme červený flanelový košile a jeli jsme s pětadvacetikilovými bágly přes půl Evropy do Rumunska. Sbíráme skalpy nejvyšších vrcholů hrozivých rumunských hor, dobýváme ženy, svádíme boje s narkomafií, zavádíme pořádek ve válkami pouličních gangů zmítaných ulicích a necháváme tučné spropitné v hospodách. Jsme Lumberjacks commando! A já – mistr pera a váš věrný vypravěč – jsem na svá urostlá dřevorubecká bedra přijal nelehký úkol zapsat všechny naše neuvěřitelná dobrodružství, naše postřehy a sviňárny, aby se s nimi mohli seznámit současníci i další pokolení, která přijdou na svět dávno po tom, co se pod naší gore-texovou obuví přestanou drolit zvětralé horské stezky světových pohoří. Lidstvo na to má právo.

 

Středa 18. srpna, den první

Z Brna jsme měli vyjet 14:24, nicméně náš vlak se porouchal či co. Museli jsme  počkat na náhradní spoj a místo přímé cesty do Budapešti ještě v Břeclavi přesedat. Nabrali jsme tak zpoždění, které nám rozvrátilo celou cestu do Rumunska. Sotva jsme vyjeli z Brna, začali jsem chlastat. Bohužel jsme nenasadili nijak vražedné tempo, a tak jsme byli  při čekání v Břeclavi ještě docela střízliví. U informací se k nám připojil jakási přerostlý skautský vedoucí. Na sobě měl zelenou outdoor košili a pláťáky. Hodinky se mu jako škrtidlo zařezávaly do předloktí asi 10 cm nad zápěstím  – neklamná známka pitomce. Žije jistě u matky, potají masturbuje, v neděli spráskne svíčkovou se 7 knedlíky a po obědě vyspává na kanapi. Ještě k tomu mluvil s dikcí učitele zeměpisu. Kdybychom byli ožralí, dostal by to sežrat. My však ve svých alkoholem ještě nezastřených myslích nalezli tolik ohleduplnosti, že jsme při jeho vyprávění o chystané cestě do Srbska skrývali i zívání. Prý neměl ani spacák, do Srbska jel za krásami přírody, které chtěl poznávat při jízdě vlakem. Kluci se postupně pod různými záminkami rozprchli a já s ním zůstal sám. Můj novej kámoš.

Někde kolem maďarsko – slovenských hranic se mezi námi rozpředl zajímavý rozhovor. Honza začal rozvádět své názory na částku, za kterou by byl ochoten vykouřit chlapovi.

Honza: „Ty vole, tak s gumou bych ho za sto tisíc klidně blafnul.“

Kony: „Děláš si prdel, ne? Co to je, s tím světem, chlapi pchají chlapy, ty bys kouřil čuráky.“

Honza: „S gumou a za sto táců bych do toho šel. Bez gumy, to je něco jinýho.“

Kony: „V čem je to jiný?“

Honza: „Tak guma tě ochrání před nemocí.“

Kony: „Tak nejde o nemoc, ne, jsme kámoši, se známe, tady je sto tisíc a vykuř mě.“

Honza: „Vždyť je to jen o pocitu, za pět minut vydělaných sto táců.“

Kony: „Do piče, já bych to nikdy neudělal, ani za nic. Ani vyhonit.“

Pešek se spravedlivým rozhořčením v hlase: „No, to si děláš prdel, ne? Za sto litrů nevyhonit,“ a podiveně se rozhlédl po ostatních.

Mára: „Beztak tady všichni kecáme a kdyby před nás začali solit bankovky, tak povolíme i za polovic.“

Já: „To je fakt, už vidím video, jak Kony honí chlapovi, šibalsky mrká do kamery a vykřikuje Easy money, easy money!“

Kundera v jedné ze svých knih (buď to byla Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost) psal, že skutečné hranice poznání představují otázky, které dokáže položit i malé dítě, to jsou prý otázky, které jdou k samému kořenu bytí. Domnívám se, že měl pravdu, nicméně otázky, kdo by komu za kolik vyhulil, ukazují bytí v celé jeho nahotě. Tady se láme ten opravdový existenciální chleba!

Do Budapešti jsme dorazili kolem osmé večer. Náš další spoj měl odjíždět až za tři hodiny. V bistru poblíž nádraží jsme si koupili nějaký pivka a zázvorou limonádu, která se po smíchání s půllitrem vodky proměnila ve vskutku opojný mok. Uvelebili jsme se u nádraží na schůdcích pomníku nějakého maďarského národního hrdiny, chlastali, kouřili, zpívali Lumberjack song, fotili se v hrdinných pózách a prověřovali, zda je trpělivost mladé Rusky, která seděla opodál, skutečně bezmezná. Dozvěděli jsme se, že se jmenuje Jelena, je jí šestnáct let, pochází z Petrohradu a tady, o několik stovek kilometrů jinde, čeká na kamarádku, která má zřejmě zpoždění. Kamarádka měla zpoždění asi dvě hodiny. Takové přátele bych taky chtěl. Necháte je dvě hoďky sedět na prdeli a oni ani nemrknou. Pešek vypilovával svou zásobu mezinárodních k sexu zvoucích frázích a my ostatní na ni ukazovali nemravné posunky. Kolem jedenácté večer jsme, kupodivu bez újmy na zdraví, nastoupili do vlaku, který nás měl dovézt až do rumunské Simerie. Jelena se mezitím dočkala své kamarádky.

Vlak byl skoro prázdný. Já, Honza a Pešek jsme obsadili jedno kupé, Kony s Márou šli do vedlejšího. Naspali jsme snad jen dvě hodinky. Honza nás svou ukecaností proti naší vůli držel v bdělém stavu a podprahově nám podsouval, že tak jako on trpíme nespavostí. Nakonec usnul uprostřed věty po bezmála hodinovém monologu. Sotva jsme usunuli, začal se nám velice odhodlaně do kupé (jinak prázdného vlaku) sáčkovat jakýsi rumunský manželský pár. Nasadili jsme nechápavé a rozhořčené pohledy. To nestačilo, tak jsme ještě přidali na hrůzostrašnosti grimas, až nám naběhly žíly na spáncích, což ty dva rušitele nočního klidu nakonec vyprovodilo z našeho kupé. Vyvodili jsme z toho poučení. Když se na vás Rumun usmívá a tváří se hrozně přesvědčeně, neznamená to, že je v právu, ale že se právě rozhodl vás pojebat. Jenže my jsme Lumberjacks a umíme si poradit!

Labyrint

„Jak dlouho v tom hodláš ještě pokračovat, řešit problémy chlastem?“ zeptala se s učitelskou přísností v hlase Marie. V otázce nebyla ani stopa po účasti, jen dotčenost, jakou projevujeme tehdy, když někdo ruší dlouho zavedený řád věcí.

„Chlast vážně řeší problémy? Já myslel, že jen člověku na chvíli dovolí zapomenout. To abych ještě přitvrdil,“ odvětil Robert, aniž by zvedl hlavu skloněnou nad rámečkem s fotkou, stojícím na lakované skříňce ze smrkového dřeva. Byla to jejich fotografie z líbánek. Vyhlížely z ní dvě spokojené, rozesmáté tváře.

„Proboha, zase to tvoje slovíčkaření. Slíbil jsi mi, že s tím chlastáním skoncuješ!“

„Vážně? To jsem byl asi na plech.“

„To se mi snad zdá,“ vydechla Marie a svezla se do bílé sedačky. Na stolku ze stejného materiálu jako skříňka s fotografií ležela krabička cigaret, hladký stříbrný zapalovač a kovový popelník se dvěma nedopalky. Marie sáhla po krabičce a zapálila si. Potom si hodila nohu přes nohu, levou ruku si položila přes břicho a zapřela o ní ruku s cigaretou. K potáhnutí jí tak stačil nepatrný pohyb.

„Slíbil jsi, že s tím chlastáním skoncuješ,“ zopakovala tišeji se snahou o vážný tón. Chtěla mu dát najevo, aby přestal vše obracet v žert.

„To ty jsi začala s věrolomností,“ odpověděl Robert suše. Pohrával si přitom s fotkou, volnou ruku měl zasunutou do kapsy tak, že palec zůstal venku.

„Budeme se o tom bavit donekonečna? Vyříkali jsme si to a já to ukončila.“

Ukončila, ukončila, pomyslel si Robert. Jednak jí nevěří, jednak na tom vůbec nezáleží.

„Nechtěl by ses ke mně aspoň otočit čelem, když se spolu bavíme?“ zvýšila hlas Marie.

Robert se k ní otočil. V úrovni očí před sebou držel rámeček s fotkou.

„Neznáš tyhle dva,“ zeptal se, „vypadají docela spokojeně.“

Položil fotku zpátky na skříňku, beze slova přešel z obýváku do předsíňky a zavřel za sebou prosklené dveře. Bez rozsvícení se obul. Skrze skleněnou tabuli s ledovými květy vnikalo do místnosti kalné světlo. Zastavil se a zahleděl se na dveře. Obrysy nábytku byly povrchovou úpravou skla rozmazané. Měl pocit, jako by nakukoval do cizího bytu, dychtivý výjevů z cizích životů. Sejmul z háčku svazek klíčů a odešel.

Marie dál seděla zabořená do sedačky. Cigareta doutnala v popelníku a vydechovala modravé pramínky roztančeného kouře. Počkala, až se vchodové dveře zabouchly a sáhla po telefonu. Vytočila jeho číslo, číslo toho, s nímž údajně skoncovala.

***

Ulicí se hnal chladný vítr, šustil ve zbytcích zažloutlého listí a nutil chodce zapustit se ještě hlouběji do kabátů a bund. Bylo kouřmo a modravo. Sychravý večer na začátku listopadu. Robert se vydal směrem k tramvajové zastávce a sledoval, jak se na chodníku  zmáčeném od odpoledního deště mokvavě zrcadlí světlo lamp. Na nohu se mu přilepil stržený plakát ženoucí se v náporech větru ulicí. Setřásl ho trhnutím chodidla. Na půl cesty mezi tramvajovou zastávku a bytem stála non-stop trafika. Zastavil se v ní a koupil si dvoudecku rumu. Koupit si placatku kořalky v trafice se rovná přiznání, že jste alkoholik, a vyžaduje to pořádnou dávkou odvahy. Není to jako koupit si láhev v supermarketu. Robert nebyl notorický piják, ale věděl, že se po malých krůčcích blíží hranici, kde začne skutečně hrozit, že nad sebou ztratí kontrolu. Jeho vztah s Marií krachoval. Podobal se dohořívajícímu ohníčku, v jehož popelu si děti na podzim pečou brambory. Vydával ještě trochu tepla a když jste šli pořádně hluboko, narazili jste na žhavé uhlíky. Alespoň v něm ty uhlíky pořád ještě žhnuly a přestože se už nejednalo o žádný plamen, pálily k nesnesení. Marie to už nějakou dobu táhla ještě s někým. Když na to přišel, slibovala, že to skončí. Nevěděl, jestli to skutečně udělala nebo ne. Na tom stejně nezáleželo. Vědomí spáchané nevěry mu znemožňovalo jakýkoliv pokus o záchranu jejich manželství. Zároveň v sobě neměl dost síly, aby to sám skončil. Neměl v sobě dost síly na nový začátek. Řeka jeho života se ocitla ve slepém rameni, narážela do břehů pasti meandru a zraňovala sebe sama. Tak chlastal a vyčkával. Na co že to čekal? Snad na zázrak, na to, že ho někdo na ulici vezme za ruku a ukáže mu směr, ukáže mu cestu dál. Sám si nevěděl rady. Chtěl se sebrat, rozbít tomu šmejdovi hubu, rozvést se a začít od píky. Něco ho však nutilo přešlapovat na místě.

Došel na tramvajovou zastávku, otevřel placatku rumu a pořádně si zavdal. Upoutal tak pozornost několika málo lidí čekajících na tramvaj. Kontrast jeho upraveného, skoro elegantního zevnějšku a nasávání kořalky na zastávce jim zřejmě přišla přinejmenším zajímavá. Robert se jako za starých časů rozhodl nastoupit do náhodné tramvaje, vystoupit na náhodné zastávce (pro ten večer se rozhodl pro sedmou zastávku od nástupu) a zapadnout do náhodné hospody. Robert byl fatalista a to, co ostatní lidé považují za náhody, on považoval za dílo osudu. Náhodě/osudu ale musíte dovolit vstoupit do vašeho života. Tyhle hry s náhodnými tramvajemi a náhodnými procházkami podnikal, když mu bylo dvacet a utápěl se v podobné bezradnosti jako teď, ve dvaatřiceti. Tenkrát byl ovšem přesvědčen o tom, že to jednou pomine, že on jako osobnost nejasných kontur, plná zmatků a protikladů, se natrvalo usadí v pevných formách. Jako všechny velké sny i tento vyrůstal z naivity a nesl v sobě tak zrno svého vlastního zániku. Když mu bylo dvacet, představoval si sám sebe ve třiceti tak, jak jsou popisovány literární postavy. On jako lékař, manželka, vyhlídky na první dítě, cestování po Evropě, jednou za rok s kamarády do hor, knihy, zařízený byt a občasné návštěvy divadel. Takový portrét budí dojem uspořádanosti a pořádku. I pokud byste do něj zařadily nějaké pochybnosti a zmatky, byly by to uspořádané zmatky, zaujímající pevné a jasně vymezené místo v životě, ne zmatky, které život komplikují a činí ho nesnadným. Pak se stal lékařem, oženil se, cestoval s Marií po Evropě, zařídili si byt; to vše proto, aby zjistil, že i ženatý doktor se zařízeným bytem není forma, který by z měňavého těsta jeho osobnosti vykrojila pravidelný a jasný tvar. Snad to tak mohlo být, snad už stáli na prahu toho klidu, té rutiny, která jediná může člověku přinést v životě spokojenost. Něco se však posralo, možná si nevybral tu pravou, možná neudělal všechno tak,  jak měl. Možná, možná, možná..

Tramvaj mezitím s cinkáním a rachotem dojela do zastávky. Kužely ostrého světla, které hnala před sebou, řezaly do očí přivyklých na šero večerní Prahy. Tramvaj vyvrhla několik soust cestujících rozžvýkaných do podoby šedavé, bezforemné hmoty a pozřela novou, čerstvou porci. Pozorována z ptačí perspektivy, musela vypadat jako nějaká křiklavě červená šelma. Nebo mlýnek na maso. Robert se usadil na červenou sedačku a protáhl se v tom příjemném, narkotizujícím teple přehřátého vozu. Téměř všechna místa byla obsazená. Tramvaj se s cuknutím rozjela. Pozoroval cestující, jejich tváře, pohyby a těla. Nepřestávalo ho to fascinovat. Procházka po neklidném centru lidnatých měst byla jako listování v knize života. Lidé na sebe svými hlasy, gesty a obličeji říkají víc, než si sami uvědomují.

Robert odpočítával zastávky a myslel na to, že právě velká města jsou těmi líhněmi nihilismu, který se různými způsoby projevuje v myšlení a jednání moderních lidí. Život v metropoli vás brzy naučí dívat se na bližního jako na obtížný hmyz, který vám obsadil místo v metru, brání vám v rychlém nákupu v supermarketu nebo vás při jízdě autem ostříkne sajratem špinavé kaluže, zatímco vy v obleku spěcháte na pracovní schůzku.. Tramvaj brzo zastavila na sedmé zastávce. Vystoupil.

***

Probudil se z komatického spánku a přes ještě neotevřená víčka ucítil dotek měkkého modravého světla, jako osvětlení pod hladinou bazénu. Ležel na pravém boku, zapadený v jakémsi zlomu. Ucítil kovový chlad vnikající do něj skrz nahá záda, zadek i končetiny. Cože, jsem nahý? Lehce sebou škubl a otevřel oči. V první chvíli myslel, že ho šálí zrak. Ocitl se v jakési duté krychli postavené na jednu hranu tak, že pomyslná přímka vedoucí kolmo z domnělého povrchu, na kterém těleso spočívalo, protínala dvě nad sebou ležící hrany. Nikde tak nebyla rovná plocha, na které by se dalo pohodlně stát. Robert se musel rozkročit mezi dvěma stěnami krychle. Její hrana mohla být kolem tří metrů, takže se mohl pohodlně postavit. Vězení bylo zhotoveno z nějakého kovu, sterilní a chladné. Tlumené namodralé světlo vycházelo ze dvou žárovek na protilehlých kolmých stěnách. Kryla je silná vrstva bledě modrého skla kruhového tvaru. Světla oživovala kov matně se lesknoucími plochami. Z jedné ze stropních stěn vyčnívala ve výšce asi dvou a půl metru jakási klika. Úzké spáry kolem ní dávaly tušit snad obdélníkový otvor takové velikosti, že by se jím mohl protáhnout dospělý člověk.

Roberta děsivě bolela hlava. Švy na lebce jakoby se otevíraly v návalech vířivého dunění. Nevěděl, odkud hluk přichází a jestli vůbec přichází, jestli nezní jen uvnitř jeho hlavy. Rukama si mnul rozbolavělé svalstvo. Váha jeho těla spočívala na vyvrácených kotnících, což ho nutilo každou chvíli přešlapovat. Na chvíli si sednul, ale brzo ho začal studit holý zadek, tak se radši znovu postavil. Něco mu těžce ochromilo paměť, trvalo hodnou chvíli, než si vůbec vybavil vlastní jméno. Z posledních dnů mu nezůstala jediná vzpomínka, ze vzdálenější minulosti mu hlavou pluly jenom útržkovité a pomatené obrazy. Usilovnou masáží si trochu rozehřál rozlámané tělo, i bolest hlavy mírně ustoupila, alespoň natolik, aby mohl v nejhrubších obrysech uvažovat o tom, co si počne. Situace byla docela jasná – nevěděl, kdo je, kde je, jak se tam dostal a proč je nahý. Kovová krychle nepůsobila jako místo, kam by se mohl člověk za normálních okolností dostat, na druhou stranu byl přesvědčen, že nesní. Vjemy byly příliš ostré, kontury okolí příliš jasné a bolest příliš skutečná. Jedinou možností byla kovová dvířka nad jeho hlavou. Robert se pokusil vyskočit z polohy, v jaké stál, ale nedosáhl dostatečně vysoko. Dopadl snožmo na jednu ze svažujících se stěn krychle a měl co dělat, aby se nezvrátil na záda. Nepostavil se znovu do polohy rozkročmo, ale postavil se nad hranu krychle s nohama jako za chůze. Zadní nohou se odrazil, došlápl na stejnou stěnu, na které spočíval druhou nohou, jen o něco výš a odrazil se. Tentokrát se mu podařilo zachytit kliku, trhnout s ní a otevřít tak dvířka. Dopadl o něco šikovněji než při prvním pokusu. Dvířka se zhoupla po své ose a zůstala viset kolmo dolů. Robert ještě jednou zopakoval celou proceduru, tentokrát se však rukama zavěsil za hranu dvířek, přitáhl se k bradě a protáhl se otvorem ve stropní stěně krychle. Posunul se do další naprosto totožné krychle. Kromě jedněch dvířek tu však byly dvířka čtvery. Na každé stěně kromě dvou svislých. Začal si uvědomovat svou pozici – ocitl se v nějakém labyrintu složeném z právě takových krychlí. Vzhledem k tomu, že dvířka se nacházela jen na šikmých stěnách a v první místnosti byly jen jedny, labyrint musel stoupat kolmo vzhůru, přičemž on se octil v nejnižším patře u levé stěny. Jako postavička staré počítačové hry uvězněná ve dvou rozměrech. Robertova sotva se probudivší mysl se znovu pohroužila do tmy jako po ráně kladivem, jinak by si musela připustit skutečnost v celé její děsivé hrůzostrašnosti a pokusit se o racionální vysvětlení. Obešla kolem něj beznadějná úzkost a svým závojem ho pohladila v útrobách. Paměť se mu nijak nevyjasňovala, záznamy v ní byly rozpité a splývající jako stránky zmoklého sešitu. Snažil se uchopit svůj rozum v jeho chladnokrevnosti a racionalitě a celý jej soustředit na řešení problému, protože o nic jiného než o problém přece nejde. Zhluboka dýchal. O nic nejde, o nic nejde. Jen se soustředit na vyřešení problému, jen další z mnoha rébusů. Takhle se přece vždycky uklidňoval. Když ho přepadla úzkost, představoval si miniaturní černou tečku na nekonečné bílé ploše, koncentroval se na ni tak silně, až měl pocit, jako by se do ní skutečně vpil, úplně celou ji vyplnil a tak za ním už žádná z jeho úzkostí nemohla. Teď je to podobné. Veškeré mechanismy svého rozumu vrhne do řešení tohoto problému (a řešení mít musí, jinak by to nebyl problém) a uchrání se tak před zešílením. Vyřeší tento rébus.

Rozhodl se postupovat jedním směrem. Otevřel pravá horní dvířka, odrazil se, zachytil rukama hranu otvoru a vytáhl se vzhůru. Další totožná krychle. Další a další. Ruce mu začaly umdlévat a na dlaních se objevovaly krvavé odřeniny od ostrých hran otvorů spojujících sousední krychle. Další dvířka, další krychle. Pořád totéž. Kovový labyrint. Až najednou.. Stanul v další naprosto identické krychli, druhý spodní otvor byl ale otevřený. Naklonil se k němu a zavolal: „Je tam někdo?“ Ozvěna jeho otázky se rozlehla v kovových stěnách labyrintu. Nic se neozvalo. Dřepl si, aby se mohl naklonit do otevřených dvířek a prohlédnout si sousední buňku. Byla jako ostatní, jen vrchní druhá vrchní dvířka byla otevřená. Robert nemarnil čas a spustil se dolů. Dosud jen stoupal, klesat bylo méně náročné, alespoň pro jeho unavené svaly zad a rukou, nicméně jeho rozedřené dlaně už zanechávaly na hranách otvorů krvavé stopy. Robert nemarnil čas. Buď je to past, nebo je tu někdo s ním. Spojenec nebo nepřítel, na tom nezáleží. Počkat. V předchozí kryli byla otevřená jen dvířka, kterými se teď spustil dolů. To znamená, že někdo, kdo dvířka otevřel, pokud  je ve stejné situaci jako on, musel procitnout právě tam. Nebo za sebou dosud všechna dvířka zavíral, aby nezanechal stopy případnému pronásledovateli. Možné je obojí. Skok a už se soukal otvorem do další krychle. „Hej, hej, je tam někdo?“ řval. Další skok, přítah a další buňka. Nový řev. Žádná odpověď. Další otevřená dvířka. V páté nebo šesté krychli od té, kde našel stopu v podobě otevřených dvířek, se konečně ozvala odpověď přicházející k němu v duté ozvěně: „Jsem tu. Řiď se podle otevřených průlezů.“ Průlezů? Slovo, který by použil jen člověk zběhlý v bloudění tímhle labyrintem. Jako by to pro něj nebylo nic víc než dětská prolézačka. Robert postupoval za novým známým. Zapomněl na veškerou opatrnost. Pomyslel na to, že by se mohlo jednat o past, ale zvědavost ho přemohla. Třeba ten chlap něco ví. Robert statečně šplhal vzhůru, přitom si vyměňovali bezobsažná sdělení. Hlas, který mu odpovídal, byl stále jasnější a jasnější, až se Robert vzpřímil v další krychli a uviděl hlavu zírající na něj z otevřeného průlezu. Dotyčný z otvoru rychle zmizel, jako by se chtěl připravit na formální setkání tváří v tvář. Robert se s funěním protlačil dalším otvorem a stanul ve stejné krychli, jako ten, jehož stíhal.

Zdravím tě, „pravil neznámý žoviálně „já jsem Radim.“

„Ahoj, Robert“ odpověděl Robert a podal Radimovu ruku. Druhou si mezitím utřel pot z čela. Byl uřícený. Srdce mu bušilo.

Zírali si do očí. Radim byl Robertovi nějak povědomý, jako kamarád z dětských let, kterého celou věčnost neviděl. Nějaká hluboko zasutá vzpomínka ho pojila s tímto člověkem. Výškou se skoro nelišili, i v obličeji se zvláštně podobali. Robert byl jen skoro dohola, jediný způsob, jak si udržet důstojnost, zatímco se na vás podepisuje zub času. Radim vypadal mladší a měl delší vlasy sčesané dozadu tak, že odhalovaly čelo s hlubokou příčnou vráskou. Radim byl dohladka oholený. Robertovi jeho kraťoučké mizející vlasy srůstaly se strništěm stejné délky.

„Proboha, kde to jsme?“ vyštěkl Robert.

„Vím toho, tolik co ty,“ pravil nepřesvědčivě Radim. Nasadil trochu věrohodnější tón a výraz. Uvítaní bylo vzhledem k jejich situaci přespříliš srdečné.

„No a co budeme dělat?“

„Nedá se dělat nic, jen šplhat dál.“

„Postupuješ stále stejným směrem, doleva a nahoru?“

„Přesně tak.“

„Jestli se nemýlím, měli bychom brzy dorazit ke stejně labyrintu, lepší by bylo šplhat doprava a nahoru. Procitl jsem, mimochodem taky si nic nepamatuješ? Procitl jsem snad u levé paty labyrintu a pak jsem nějakou dobu šplhal směrem nahoru a doprava.“

„K čertu s logikou. Je snad něco logického na tom, že jsme se nazí ocitli v labyrintu poskládaném z kovových krychlí?“ Roberta přes jeho vlastní afekt na Radimově projevu cosi zaráželo. Jako by se mu místo jazyku v ústech plazila zmije. Radim byl příliš klidný na to, aby mohl být ve stejném postavení jako on. Také se příliš nápadně snažil demonstrovat, že jsou na stejné lodi.

„Pamatuješ si něco? Já mám úplnou amnézii.“

„Já taky.“

Stáli proti sobě, dva nazí muži kolem třicítky. Radimovi pokrýval hruď koberec kudrnatých chlupů, stejně tak rozkrok.

„Budeme teda pokračovat mým směrem?“ zeptal se Radim po chvilce vzájemného zkoumání

„Dobře.“

Společně se prodírali labyrintem, dokud je nesložila únava. Robert ztratil pojem o čase, nevěděl, jak dlouho je vzhůru. Ruce mu už pomalu vypovídaly službu. Dlaně rozrývaly hluboké rány. Krev si otíral o stehna a břicho, vypadal jako indián pomalovaný válečnými barvami. Musel dvakrát močit. Nebylo to příjemné, cítil na sobě známky dehydratace a kalná moč ho pálila jako čert. Slaboučký proud jeho chcánek se tříštil o chladný kov stěny. Zdálo se mu, jako by byl u doktora. Brzo se mu chtělo potřetí, ale už z něj nic nevyšlo, jenom se nadarmo trápil a snažil se přemoct šimrání v močové trubici. Pokračovali dál.

„Už nemůžu,“ vydechl Radim, „nebere to konce, musíme si pár hodin odpočinout.“ Sesunul se na šikmou kovovou stěnu. Nesedl si moc pohodlně, stehna měl úplně skrčená. Zvedl nohy a holým zadkem se svezl do zlomu u dna krychle. Zůstala po něm vlhká stopa jako po slimákovi.

„Máš pravdu, mohli bychom se chvíli prospat. Vypadá to, že nám nic neuteče,“ odpověděl Robert a sjížděl Radima pohledem jako rentgen. Něco ho na něm provokovalo, nepůsobil přesvědčivě, postava, která se nedokáže správně vcítit do své role. Brzy pojal podezření, že se o něj labyrint v podobě Radima pokouší dalšími nástrahami. Robert zaujal stejnou pozici jako Radim. Ten vypadal, že už spí. Robert se chvíli pokoušel srovnat si myšlenky, nicméně brzy vzdor vší ostražitosti usnul. Nikdo z nich nedbal nepříjemného modravého světla.

„Nic, „ pronesl zklamaně Radim a prásknul s dvířky kovové skříňky upnuté na řetězu zavěšeném na stropě krychle. Po pár hodinách neklidného a přerušovaného spánku dál bloudili labyrintem. Robert se ležením na studeném kovu prochladil. Nutkavé pokusy o močení byly čím dál bolestivější. Jakoby ho v močové trubici bodaly stovky drobných jehliček. Radim nemočil ani jednou. To posilovalo Robertovo podezření, že to není člověk z masa a kostí. Začal pochybovat, jestli nehalucinuje. Skoro se spolu nebavili, nebylo o čem, ani jeden z nich si nic nepamatoval. Alespoň Robert ne.

„Kurva,“ ulevil si Robert. Po několika dalších hodinách bloudění, které si vynucovalo delší a delší přestávky na oddech, vylezli do krychle, z jejíhož stropu visela kovová skříňka. Radim šel první a tak ji jako první prozkoumal. Robert se ponořil do vlastních myšlenek a polevil v bdělosti. Nezkontroloval, jestli je skříňka skutečně prázdná. Zachytil ale něco, co Radimovi uniklo. Na druhé svislé stěně za skříňkou visel nějaký papír s tužkou psaným nápisem. Radim zkormoucen marným pokusem s kovovou skříňkou seděl na svažující se stěně a hlavu svíral v dlaních. Robert se protáhl mezi ním a skříňkou, aby si mohl přečíst nápis. Byl načmáraný malými tiskacími písmeny na obyčejném šedivém listu z poznámkového bloku. Rukopis byl kostrbatý, podobný jeho. Na papíře stálo: „Vše, co bylo, být muselo. Vše, co je, je tak, jak být má. Vše, co bude, musí být.“ Robert nepřečetl nápis nahlas, jen si ho šeptem drmolil pořád dokola. Byl natolik pohroužený do sebe, že přeslechl šelest za jeho zády. Radim vstal a znovu otevřel skříňku.

„Jak se ti líbí můj rukopis? Trochu dětský, jako bych se nikdy pořádně nevypsal, že?“ promluvil za ním Radim docela změněným hlasem. Robert se otočil a spatřil nůž blyštící se v Radimově ruce. Dlouhá ostrá čepel. Radim škubnutím vytrhl skříňku ze stropu a hodil jí do otevřeného spodního otvoru.

„To, abychom měli místo,“ pronesl teatrálně a ústa se mu zformovaly do škodolibého úsměvu. V očích jako by mu vřelo tisíc pekelných kotlů s věčnými zatraceni. Radim skoro cítil ten žár. Čekal, kdy mu z očí vyšlehne skutečný plamen. Konečně poznal Radimovu tvář – byl to on sám, díval se do své vlastní tváře. Nepoznal ji hned, odlišný život z té hlíny jeho dětského obličeje vymodeloval dvě odlišné tváře.

„Ty jsi já?“ zeptal se Robert. Zornice měl stažené jako šelma před útokem.

„To víš, že jsem ty. A teď mě budeš muset zabít. Nebo zabiju já tebe,“ zasyčel Radim a jakoby chtěl dokázat, že to myslí vážně, šlehl po Robertovi nožem. Dělila je vzdálenost dobrého metru a půl. Robert se posunul kousek dopředu, aby mu zbyl nějaký prostor pro případný ústup a nezačínal boj se zády přilepenými ke stěně.

„Tak dělej, ukaž se,“ hřímal Radim a dál šermoval nožem.

Robert poznal, že Radim není žádný přeborník v boji. Měl smůlu. Robert byl. A nejenom v boji s nožem.

Stáli proti sobě, rozkročení nad hranou krychle, váha těla na vyvrácených kotnících. Každý krok hrozil nebezpečím pádu.

Roberta celé to dobrodružství tak otupilo, že si zachoval naprosto chladnou hlavu. Obratně uhýbal ranám nožem a sám vysílal cvičné údery, aby nedovolil Radimovi přiblížit se. Ten mrkal a ztrácel rovnováhu. Boj se vyvíjel v Robertům prospěch.

Další opatrný výpad nožem, další bleskový úhyb a další varovný výpad. Radim zjevně ztrácel jistotu. Robert vyčkával, věděl, že se Radim dříve nebo později odhodlá ke zběsilému útoku. To bude jeho chvíle. Nechtěl se pouštět do většího  obranného manévru a riskovat tak poranění. Radim se brzy porazí sám.

A přišlo to. Radim se škubnutím těla lehce posunul dopředu a nožem svíraným v pravé paži vyrazil vstříc Radimovu břichu a šikmo nahoru. Robert se vypnul jako luk, unikl možná smrtícímu výpadu, levačkou zachytil Radimovu ruku, nadskočil a vší silou praštil pootočeného Radima na spánek. Jeho pravačka povolila. Nůž zazvonil o kov stěny. Dopadli oba stejně, Radim i nůž. Robert nezaváhal ani na moment, popadl nůž a Radimovi ležícímu na zádech, vzpamatovávajícímu se z úderu, zarazil čepel do krku. Zasáhl tepnu. Nůž nechal zabodnutý v Radimově hrdle a pozoroval, jak z mezer kolem nože rytmicky šplíchá krev. Radim byl mrtev. Kalně rudá krev z rány už jen vytékala.

Robert by nikdy nevěřil, že zabít člověk bude tak snadné. Jako zarazit nůž do kusu hovězího. Nic víc. Struskou tvořenou hranou krychle přitékala k jeho nohám krev. Jedním chodidlem stál na šikmé stěně, druhým v hraně. Teplá, čerstvá krev obtékala jeho nohu. Bylo to jako obout si teplé domácí papuče. Zíral na mrtvého Radima, v hlavě se mu rozlévala mléčná prázdnota. Levou rukou si začal mnout zavřené oči, až se mu tma pod víčky zabarvila kruhy všech barev. Najednou ucítil nějaké zvláštní teplo. Pohlédl před sebe a oslněn si oči zase zaclonil rukou. Z místa, kde ležel Radim, vzlínalo oslnivé světlo jako světlo slunce. Místnost vyplnil zvláštní zrnivý zvuk. Robert cítil, jak ho světlo rozehřívá. Cosi se v něm pohnulo a začalo stoupat vzhůru. Maso celého těla jako by se mu odlupovalo od kostí a stoupalo do břišní dutiny. Útroby se mu zvedaly vzhůru k hrdlu. Padl na kolena a rukama si sevřel krk. Cítil bolest, jakou by snad ženy cítily při porodu, pokud by rodily ústy. Dávil se a oslepen zíral do světla. Z úst mu vycházelo podobné světlo, jen nazelenalé barvy. Soukal se z něj nějaký živý tvor sídlící ve světelném těle. Rozkládal se před ním jako svetr vytažený z pračky. Robert v tom světle poznal sám sebe. Cítil své tělo, jak se odhmotňuje. Cítil i to světelné tělo, cítil jeho lehkost i to, jak je přitahováno do velkého světla, které vyrostlo z Radimova těla jako strom ze země. V tom snad něco prasklo a Robertovo lidské tělo se svalilo bezvládně na zem. Už byl jen tělem ze zeleného světla. Vysálo ho to jako slámka kolu z kelímku. Ucítil, jak se nějaká neviditelná ruka chápe jeho lebky. Škubnutí. Proletěl branou ukrytou v oslnivě zlatém světle a řítil se jiskřivými spirálami časoprostoru kamsi do neznáma.

 

***

Oči ho pálily přímým pohledem do ostrého světla.

„Pane, pane, probuďte se,“ doléhal strážník.

Robert otevřel oči. Skláněli se nad ním dva policisté a svítili mu baterkou přímo do očí. Záda měl otlačená od šprušlí lavičky.

„Tak pojď, půjdeme domů,“ pravil druhý strážník, silný chlap, který ho trhnutím postavil na nohy.

„Vše, co bylo, být muselo,“ zabrblal Robert. Kymácel se a každé to opilé slovo ho na suchých, popraskaných rtech zabolelo.

„No to víš, že jo,“ odpověděl silnější z policajtů a už táhli Roberta k autu.