Z chodby se ozývalo dunění, jako by někdo po schodech vláčel sochu hrdiny právě padlého režimu. Špinavou utěrkou jsem leštil už dávno se blyštící talíř a civěl na plechem pobité dveře. Byl Nový rok.
Nějaký vnitřní zákon mi radil stražit uši a ani nedutat, nebo si naopak sednout k počítači a pustit muziku.
Autor: Sesselja María
V mezipatře pode mnou se chlap a ženská opírali podélně postavené dveře. Funěli a hleděli na mě. Dveře byly vysoké, že by zakryly vchod do jeskyně.
„Dobrý den,“ řekl jsem.
„Nechcete nám pomoct?“ zeptala se ženská. Ona i ten chlap vypadali jako lidi, o kterých si hned pomyslíte, že tvrdě chlastají, ale tu myšlenku zapudíte, protože můžou stejně dobře umírat na rakovinu všech orgánů v těle.
„Co s těma dveřma děláte? Nesete je dolů?“
„Jo, ony nám tam pořád zavazely. Nastěhovali jsme se v únoru. Teda jako k jednatřicátýmu lednu, ale jakože od února, víme, ne.“
„No a chcete teda pomoct?“
„No jasně,“ odpověděla ženská. Tvářila se trochu nabručeně, jako bych měl ty dveře přece už dávno smýkat dolů a ještě jim pak vygruntovat v obýváku.
Vzal jsem dveře za zadní konec. Ženská se posunula k chlapovi na druhou stranu. Pokusil jsem se udělat krok dopředu, ale zůstal jsem stát na místě. Ti dva dveře nezvedli, jen je šoupali dolů. Schod po schodu.
„Jo takhle, vy je nenesete, ale jenom posouváte?“
„Nóó, nóó, posouváme,“ řekl chlap. Na ksichtě měl šedivé strniště, ze kterého mě píchalo u srdce, v očích pivní sedlina. Páchli.
Položil jsem dveře na zem a opatrně je posouval s nima.
„Ten má ale páru, co,“ povídá ženská chlapovi, „to není jak my dva.“ Otočila se na mě a usmála se. Ztroskotaná hvězda z dob normalizace.
V přízemí jsme dveře položili.
„Co teď?“ řekl chlap a kývnul hlavou směrem ke schodišti do sklepa. Člověk se tam musí taky otočit, místa je ale míň. V mezipatře navíc ležely balíky svázaných novin. Nějaký reklamní plátek.
„Ty noviny jsou naše, víte? Zítra je musíme roznýst,“ řekl někdo z nich.
„Proč vlastně ty dveře chcete dát do sklepa?“ zeptal jsem se.
„Ale to tam hodíme a ono to ňák..“
„No, tak je zatím necháme tady,“ řekl chlap, „a do sklepa už je pak spolu ňák dostrkáme.“ Moc jistý si tím nebyl.
„No a co kdybysme je vynesli ven do dvora?“ řekla ženská. Z mezipatra se dá vyjít na dvůr.
„Do dvora? Ááá, tak jó, dáme je do dvora.“
Mlčel jsem, ale když dveře jen částečně vystrčíme do dvora, do sklepa už bychom zacouvali snadno.
„No a hele, teď když už je máme tady, tak můžem rovnou zacouvat do sklepa!“ řekla ženská, když jsme vešli na dvůr, a plácla se do čela.
„Myslíš?“ zeptal se chlap a zatvářil se pochybovačně. Po třech patrech šťouchání se mu už nejspíš chtělo nechat zbytek rachoty na jindy.
„Když už jsme tady, tak to doděláme, ne“ řekla ženská a odemkla sklepní mříže.
Sklep v našem domě je vlastně jen podlaží v suterénu. Široká nepravidelná chodba a čtyři nebo pět bytů. Dveře od nich jsou vesměs rozštípané a byty zasypané sutí a harampádím. Do takových míst určitě před válkou vystěhovávali Židy.
Z jednoho z bytů vyletěl vousatý chlápek. Vevnitř se svítilo. Trosky nábytku a další veteš pokrývala vrstva prachu vysoká jako načechraná peřina.
„Heeej, hejdíme do dam do roha,“ rozkázal mi, odstrčil šedivýho ožralu a popadl svůj konec dveří. Na hlavě měl sepraný motorkářský šátek. Čouhaly mu z něj vlasy slepené mastnotou.
Konečně jsem položil dveře na správné místo.
„Tak se mějte. Nashle,“ řekl jsem a už stoupal po schodech nahoru.
„Jóóó a díky!“ houkl za mnou chlap.
„No, počkejte, počkejte,“ řekla ženská, „tak aspoň nějaký pivko, ne?“
Nevěděl jsem, jestli je to nabídka nebo žádost.
„Ne, díky, spíš někdy jindy.“
„No tak si vemte aspoň nějaký noviny, ne,“ řekla a ukázala na balíky v mezipatře, „na za topení!“
„Teďka ty dveře necháme tady a až přijde Vašek, tak je rozštípem, ne?“ ozývalo se za mnou, když jsem zpátky k bytu bral schody po třech.
Tired Climb 