Dveře

Z chodby se ozývalo dunění, jako by někdo po schodech vláčel sochu hrdiny právě padlého režimu. Špinavou utěrkou jsem leštil už dávno se blyštící talíř a civěl na plechem pobité dveře. Byl Nový rok.

Nějaký vnitřní zákon mi radil stražit uši a ani nedutat, nebo si naopak sednout k počítači a pustit muziku.

Autor: Sesselja María

Autor: Sesselja María

Otevřel jsem dveře a šel se podívat, co se děje.

V mezipatře pode mnou se chlap a ženská opírali podélně postavené dveře. Funěli a hleděli na mě. Dveře byly vysoké, že by zakryly vchod do jeskyně.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Nechcete nám pomoct?“ zeptala se ženská. Ona i ten chlap vypadali jako lidi, o kterých si hned pomyslíte, že tvrdě chlastají, ale tu myšlenku zapudíte, protože můžou stejně dobře umírat na rakovinu všech orgánů v těle.

„Co s těma dveřma děláte? Nesete je dolů?“

„Jo, ony nám tam pořád zavazely. Nastěhovali jsme se v únoru. Teda jako k jednatřicátýmu lednu, ale jakože od února, víme, ne.“

„No a chcete teda pomoct?“

„No jasně,“ odpověděla ženská. Tvářila se trochu nabručeně, jako bych měl ty dveře přece už dávno smýkat dolů a ještě jim pak vygruntovat v obýváku.

Vzal jsem dveře za zadní konec. Ženská se posunula k chlapovi na druhou stranu. Pokusil jsem se udělat krok dopředu, ale zůstal jsem stát na místě. Ti dva dveře nezvedli, jen je šoupali dolů. Schod po schodu.

„Jo takhle, vy je nenesete, ale jenom posouváte?“

„Nóó, nóó, posouváme,“ řekl chlap. Na ksichtě měl šedivé strniště, ze kterého mě píchalo u srdce, v očích pivní sedlina. Páchli.

Položil jsem dveře na zem a opatrně je posouval s nima.

„Ten má ale páru, co,“ povídá ženská chlapovi, „to není jak my dva.“ Otočila se na mě a usmála se. Ztroskotaná hvězda z dob normalizace.

V přízemí jsme dveře položili.

„Co teď?“ řekl chlap a kývnul hlavou směrem ke schodišti do sklepa. Člověk se tam musí taky otočit, místa je ale míň. V mezipatře navíc ležely balíky svázaných novin. Nějaký reklamní plátek.

„Ty noviny jsou naše, víte? Zítra je musíme roznýst,“ řekl někdo z nich.

„Proč vlastně ty dveře chcete dát do sklepa?“ zeptal jsem se.

„Ale to tam hodíme a ono to ňák..“

„No, tak je zatím necháme tady,“ řekl chlap, „a do sklepa už je pak spolu ňák dostrkáme.“ Moc jistý si tím nebyl.

„No a co kdybysme je vynesli ven do dvora?“ řekla ženská. Z mezipatra se dá vyjít na dvůr.

„Do dvora? Ááá, tak jó, dáme je do dvora.“

Mlčel jsem, ale když dveře jen částečně vystrčíme do dvora, do sklepa už bychom zacouvali snadno.

„No a hele, teď když už je máme tady, tak můžem rovnou zacouvat do sklepa!“ řekla ženská, když jsme vešli na dvůr, a plácla se do čela.

„Myslíš?“ zeptal se chlap a zatvářil se pochybovačně. Po třech patrech šťouchání se mu už nejspíš chtělo nechat zbytek rachoty na jindy.

„Když už jsme tady, tak to doděláme, ne“ řekla ženská a odemkla sklepní mříže.

Sklep v našem domě je vlastně jen podlaží v suterénu. Široká nepravidelná chodba a čtyři nebo pět bytů. Dveře od nich jsou vesměs rozštípané a byty zasypané sutí a harampádím. Do takových míst určitě před válkou vystěhovávali Židy.

Z jednoho z bytů vyletěl vousatý chlápek. Vevnitř se svítilo. Trosky nábytku a další veteš pokrývala vrstva prachu vysoká jako načechraná peřina.

„Heeej, hejdíme do dam do roha,“ rozkázal mi, odstrčil šedivýho ožralu a popadl svůj konec dveří. Na hlavě měl sepraný motorkářský šátek. Čouhaly mu z něj vlasy slepené mastnotou.

Konečně jsem položil dveře na správné místo.

„Tak se mějte. Nashle,“ řekl jsem a už stoupal po schodech nahoru.

„Jóóó a díky!“ houkl za mnou chlap.

„No, počkejte, počkejte,“ řekla ženská, „tak aspoň nějaký pivko, ne?“

Nevěděl jsem, jestli je to nabídka nebo žádost.

„Ne, díky, spíš někdy jindy.“

„No tak si vemte aspoň nějaký noviny, ne,“ řekla a ukázala na balíky v mezipatře, „na za topení!“

„Teďka ty dveře necháme tady a až přijde Vašek, tak je rozštípem, ne?“ ozývalo se za mnou, když jsem zpátky k bytu bral schody po třech.

Proč je Vladimír Franz mým kandidátem

Vladimíra Franze znám jako veřejnou postavu už několik let. Kdysi jsem přečetl sérii rozhovorů pořízených v době, kdy byla přímá volba prezidenta ještě písní budoucnosti. Proto nemůžu v jeho tehdejších slovech vidět promyšlený politický marketing. Franz se mi líbil. Cítil jsem v něm spřízněnou duši, která – rozvinutá životem a vzděláním – dokáže pregnantně formulovat moje vlastní pocity.

Po ohlášení kandidatury jsem se brzo ocitl ve skupině Franzových příznivců. Chtěl jsem o něm mluvit se známými. Když jsem ale viděl, kolik lidí ho rozhodně odmítá, couvnul jsem. Nebál jsem se případného zjištění, že podporovat ho je chyba. Naopak, za to bych byl vděčný, vždyť volba prezidenta je velká věc. Bál jsem se, že daná osoba pak bude z pýchy nad výhrou předvádět svoje zaťaté intelektuální bicepsy. Vypadalo to totiž, že ti, kteří ho zatracují, vědí něco, co já ne.

Nakonec jsem ten strach spolknul… a ukázalo se, že ostatní nic víc než já nevědí. Ani jsem přitom nedostal možnost k popsání všech důvodů, proč je Vladimír Franz mým kandidátem. To jsou ony:

1.) Čistota vize

Franz vystudoval práva, než by je ale provozoval v podmínkách totalitního státu, potloukal se v různých dělnických profesích.

Mít vystudovaná práva je slušná devíza. Člověku to dá šanci získat určitou moc. Být někým. Nejvyšší metou pro studenty práv – sám práva studuju – je stát se advokátem. V některých advokátních kancelářích se ale v zájmu maximalizace zisku všelijak šmelí. To je holý fakt. A teď paradox: mnohdy nám málem chytají chlupy v nose od toho, jak plamenné řeči o moru korupce a úplatnosti politiků vypouštíme z huby. Když ale přijde na lámání chleba, spousta z nás se nakonec nerozpakuje najít si v nějaké advokátce flek a tak či onak se podílet na tom tolik kritizovaném stavu. Vždyť jsem se na té škole tak dřel. Mám PRÁVO zbohatnout. Mám PRÁVO hrát golf, jezdit drahým autem, na banketech baštit kaviár a splachovat to šampaňským. Mám na všechny tyhle odznáčky úspěchu a moci PRÁVO.

(Samozřejmě chci věřit, že situace obecně vypadá jinak a většina advokátů je poctivá. Takhle ale vypadá moje zkušenost.)

Přitom dilema, které tu řešíme, tvoří otázky: budu se mít „pouze“ dobře, ale zůstanu poctivý anebo se budu mít jako prase v žitě? Vladimír Franz vystudoval práva za totality, kdy tyhle dvě otázky vypadaly ještě úplně jinak. Přesto si vybral zásadovost, ne vlastní prospěch.

Pro někoho čirá naivita. Pro mě to, co kdosi ve vztahu k britskému malíři Ralphu Steadmanovi nazval purity of vision. Čistota vize.

Autor: Jakub Hussar.


2.) Franz není politik

Prezident republiky nemá dělat žádnou velkou politiku. Stačí se podívat do Ústavy. Když pominu čistě reprezentativní pravomoci, prezident sám rozhoduje pouze o složení Bankovní rady ČNB. Vše ostatní činí na návrh nebo se souhlasem dalšího orgánu.

Naše historie ukazuje, jak často prezidenti vykračovali z rámce svých ústavně vymezených pravomocí. Tato tendence vrůstala do naší ústavní tradice už od Masarykových dob. K jak absurdním situacím to leckdy může vést, jsme viděli během prezidentování Václava Klause. Je v našem zájmu, aby Hrad neopanoval další samolibý mudrlant, který, kdykoliv se mu zamane, nepodepisuje zákony a mezinárodní smlouvy, nejmenuje soudce a pokouší se o všelijaké podivné mocenské rošády. Myslím, že kandidát, který není svázán s žádnou stranou a neprošel vysokou politikou, spíš setrvá v pozici toho moudrého starce, ze svého trůnu usmiřujícího malicherné půtky mezi „těmi tam dole“.
Takový by prezident totiž měl být.

3.) Reprezentativnost

Zaráží mě, kolikrát jsem slyšel, že Franz nemůže být prezident, protože není reprezentativní. Mnohdy i od mladých lidí.

Francouzský prezident žije s partnerkou, kterou nepojal za ženu. Prezidentka Islandu je lesba. Před nějakou dobou bylo jedno i druhé nepředstavitelné. Ne však proto, že by to snad bylo skutečně zavrženíhodné, ale pouze kvůli šosácky nastaveným konvencím. Teď už si to představit umíme. Došlo snad k nějakému morálnímu rozkladu? Jsme teď egoističtější, vypočítavější, okrádáme postižené a smilníme, až se katolíkům dělají bubliny u nosu?

Skutečně smysluplné totiž je hodnotit chování z hlediska ideálů úcty ke starším, cti, poctivosti, pomoci slabším, skromnosti atd. Naproti tomu soužití bez uzavření manželství, sexuální orientace, tetování nebo něčí rozhodnutí pořídit si tolik piercingů, že by to vydalo na kuchyňský servis i se lžičkama na dezerty, neříká o hodnotovém světě daného člověka zhola nic. Zavrhovat to či ono je věcí obyčejných konvencí a ty, jak vidíme, nemusí být životnější než březnový sníh.

Franz ze sebe dobrovolně vytvořil fascinující umělecké dílo, a proto je právě tak reprezentativní jako půvabné kandidátky Táňa Fischerová a Zuzana Roithová.

4.) Odlišná myšlenková východiska

Politika není účetnictví. Kdyby byla, tolik lidí ve světě by v jejím jménu neriskovalo nebo rovnou neobětovalo život. V našich podmínkách se může zdát, že mimo ekonomiku a její růst na ničem nezáleží. Přesto jsme zabředli do stagnace, zatímco Polsko a Slovensko dál roste. Spotřeba se propadá a táhne s sebou dolů celé hospodářství. Lidé radši nechávají peníze na účtech, ačkoliv je to vzhledem k úrokovým sazbám nevýhodné. Vláda vytvořila dojem, že je tu je jen od toho, aby zaškrcovala rozpočty. K ospravedlnění své existence pak vykresluje všelijaké katastrofické scénáře. Není divu, že lidé propadají panice.

Společnosti jedině prospěje, když se prezidentem stane člověk s jinak uspořádaným hodnotovým žebříčkem. Někdo, kdo uvažuje mimo kategorie zisku a ztráty, výdělku a spotřeby. A občas nám ukáže, že život nejsou jen účetní závěrky.

5.) Osobní volba

Každý máme volit sám za sebe, podle svého niterného přesvědčení. Lámat si hlavu, jestli tím někoho nepopudíme, nebo co si o nás řeknou, je krátkozraké. Přímá volba prezidenta nám dává možnost vyjádřit se nejen k programům, ale taky k hodnotám, které ten který kandidát ztělesňuje. Říct, jak si my sami přejeme, aby svět vypadal.

Přeju si, aby svět byl místo, kde i „pouhý skladatel“ a pouhý „moudrý člověk“ může z pozice prezidenta ovlivňovat jeho podobu.

Byť není politik.

Nebo právě proto.

Byť na jeho tetování padlo víc kalamářů inkoustu než na celou sérii F. L .Věka.

Nebo možná právě proto.

A proto je Vladimír Franz můj kandidát.

Kambodža X. – V Ratanakiri, na divokém východě divoké Kambodži, 3. část

Na posvátnou horu Yak Kong Kredi jsme dorazili před soumrakem. Sůů shodil batoh a pustil se do rozvěšování sítí na spaní. Jolča a já jsme si sedli na kameny na vrcholku řídce porostlého svahu. Krajina se vlnila jako zkamenělé moře a zeleň pralesa zhasínala v barvě cigaretového dýmu.

„V tašce vedle mýho batohu jsou krabičky s jídlem,“ zavolal na nás Sůů, „najezte se, jestli chcete. Je to všechno k večeři.“

Otevřel jsem jednu z plastových krabiček. Byla v nich rýže s vepřovým masem a sáček s chilli omáčkou.

Džungle za soumraku při pohledu z posvátné hory Yak Kong Kredi.

Sůů dostavěl přístřešky a přidal se k nám. Moje a Jolčina houpací síť byly zavěšené těsně za sebou a Sůůova o pár metrů dál. Každou z nich kryla nepromokavá plachta.

„Někdy to dostavíme a hned potom – déšť,“ řekl Sůů a hučel přitom jak lokomotiva. Spoustu věcí dělal za nás a trval na tom, že mu nemáme pomáhat. Pokaždé pak ale řekl „my jsme to udělali.“ „MY jsme to postavili.“

„Kolik vám vlastně je?“ zeptal se.

„Dvaadvacet. Oběma.“

„Cože?“ zíral na mě a poulil oči. „Mně je dvacet šest. Jolče věřím, ale když jsem tebe viděl poprvé, myslel jsem, že ti je přes třicet.“

„Taky se tak cítím,“ usmál jsem se. Někdy i hůř. Na sto let.

„A co děláte?“

„Studujem a pracujem. Trochu od každýho. A co ty, jak dlouho pracuješ pro Park?“

„Rok a půl. Předtím jsem chodil do školy. Nejdřív přes neziskovku Safe children a pak jsem byl mnich. Od patnácti do dvaadvaceti.“

„Proč ses na to vykašlal?“

„To víš, chtěl jsem mít ženskou,“ smál se Sůů. „Ale hodně jsem se naučil. Třeba kouřit. Když jsi v řádu, každej ti nabízí cigarety. Ale první pivo jsem měl, až když mi bylo čtyřiadvacet.“

Moje představa se naplnila jen zčásti. Čekal jsem, že jakmile mnich svleče roucho, zamíří do nejbližšího baru. Ožrat se a roztočit to s holkama.

Svlékli jsme ze sebe mokré oblečení a šli spát. Jakmile jsme vlezli do houpacích sítí, spustil se liják.

Prase ve vesnici Yon.

Buď jsem si moskytiéru, která chrání spícího, nevědomky strhl anebo ji Sůů zapomněl upnout ke stříšce. Každopádně mi ležela na těle jako obří pavučina.

„Kruci, mně ta moskytiéra leží na ksichtě,“ zahudrovala Jolča. Přesto nás houpací sítě ukolébaly ke spánku. Doslova.

***

„Do hajzlu a jak asi?“ zanadával jsem. Sůů stál na rozcestí a váhal. Nakonec se rozhodl pro cestu, která nebyla víc než průlez v hradbě pralesa, vysoký sotva jako nákupní vozík. Proklínal jsem rozhodnutí sem jít. Většinu času jsem se krčil v hlubokém podřepu. Stehna mě pálila a občas jsem ztratil rovnováhu a zabořil se rukama do bahna. Pijavice se mi plazily po předloktí.

„Já už na to nemám,“ říkám Jolče, „bágl budeš muset vzít ty. Dokud se cesta trochu nezlepší.

„Za půl hodiny bysme měli být ve vesnici,“ zahlásil Sůů po chvilce. Pětihodinová cesta nakonec utekla jako voda z výlevky. Začal se mi vracet optimismus.

Ve vesnici nás Sůů zavedl do jedné z chatrčí. Zuli jsme si boty a vystoupali po žebříku do obytného prostoru – místnosti menší než panelákový obývák. Bylo tam šero. Vzadu doutnalo ohniště. Posedávali u něj tři děti, v rohu stařena v podprsence. Rýhu mezi prsy neměla o moc hlubší než ostatní vrásky.

Posadili jsme se na širokou dřevěnou lavici. Nejspíš sloužila i jako postel pro celou domácnost. Jiné místo na spaní v chatrči nebylo.

Sůů nám rozdal rýži a omeletu se sójovou omáčkou. Nikdo nemluvil a to mě znervózňovalo. Sotva nám odpověděli na pozdravy, když jsme poprvé vstoupili do vesnice. Snažil jsem se odhadnout, jestli nás tu stařena vítá jako hosty, nebo proklíná.

Uprostřed místnosti se objevila bíločerná kočka. Stařena popadla koště a praštila ji po zádech. Čekal jsem, že uslyším, jak jí praskla páteř. Kočka se jen přikrčila. Stařena se natáhla, popadla ji za zadní nohu a mrskla s ní přes půl místnosti do rohu. Něco si přitom hudrovala pod vousy.

Jolča a Sůů před budouvou správy Virachey National Park v Ban Lungu.

Zbytek zásob jim tu necháme, jestli nemáte nic proti,“ řekl na odchodu Sůů. Nic proti jsme neměli.

***

„Bylo to boží, že?“ řekla Jolča, když už jsme leželi v posteli.

„Jo, to teda bylo,“ odpověděl jsem. Byla tma a ze zdí se uvolňoval
pach plísně.

Pořád jsem myslel na tu stařenu. Co si o nás myslela? Že jsme vetřelci, co je chodí očumovat jako exponáty v posraným skanzenu? Měla by pravdu.

Že si je – lidské bytosti – fotíme a pak se tím chlubíme jako trofejema? Měla by pravdu.

Stvořili jsme svět balené vody, plastické chirurgie a střídavé rodičovské péče. To je to, co nás plní pýchou? Trpíme přepracováním, navzájem se dusíme smradem z aut, žvaníme o ambicích a srkáme kafe z plastových kelímků. Jsme oškliví a žijeme ošklivé životy.

Já to hluboko uvnitř vím a ta stařena to ví taky. Cítil jsem to z ní. Dala mi to najevo. Možná si to ale namlouvám, vždyť je to jen negramotná bába, co žije v chatrči bez elektriky.

Ještě že máme vždycky možnost volby.

Bezdomovec

Nahmatal jsem telefon, s očima upřenýma na jízdní řád ho vytáhl z obalu a podíval se na čas. 19:41. Pod mostem tekla řeka. Kolem jezdila auta. Ani jedno ani druhé nevypadalo, že by se kdy chtělo zastavit.

U koše šmejdil ubožák s kapucí přes hlavu. Sbíral špačky. Hrbil se.

Sáhl jsem do bundy po kapesnících a objevil krabičku cigaret z Kambodži. Stála čtyři koruny. Byla poloprázdná. Chtěl jsem s ní dělat dojem v hospodě.

„Kamaráde, nechceš si radši dát celou cigaretu?“

Chlap se otočil a podíval se mým směrem. Hledal mě v zorném poli. Měl skelný pohled a olověně zbarvenou kůži. Chyběly mu přední zuby.

„Ale… já nemám peníze,“ odpověděl. Znělo to tak dlouze, jako když natahujete žvýkačku.

Vzpomněl jsem si na všechny situace, kdy jsem někoho viděl propuknout v pláč. Slzy se přelijí přes spodní víčko jako rozvodněný potok.

Myslím, že mu bylo pod třicet. Nevěděl jsem, co říct.

Kambodža IX. – V Ratanakiri, na divokém východě divoké Kambodži, 2. část

Sešli jsme ze schodů, zrovna když Sůů zhasínal motor. Slunce se sklouzlo po kapotě.

„Už jste snídali?“ zeptal se. „Tak se běžte najíst, ať pak nehladovíte,“ řekl a vyklepal z krabičky cigaretu.

Ve vedlejší restauraci jsme zhltli sendvič a spláchli to kafem. Za dvacet minut jsme byli zpátky. Před hotelem čekal už i druhý řidič. Podle pupku a košile jsem hádal, že bude výrazně starší. Sedl jsem si za toho staršího a přejeli jsme k budově správy parku.

Před barákem postával další rozesmátý kluk. Na terase ležel Sůův batoh a tři maskáčové pytle – repliky houpacích sítí, které používá americká armáda. Řidič si narval můj batoh a jeden maskáčový pytel mezi kolena. Vypadal, jako by se chystal porodit slona. Sůů udělal totéž.

„Jak dlouho pojedeme?“ zavolal jsem na Sůůa. Můj řidič nemluvil anglicky.

Sůů na prstech ukázal dvojku a nastartoval.

Z města jsme vjeli do kaučukových plantáží a silnice se rozplynula jako přeslechnutá věta. Slunce bylo to tam. Černé mraky zakopávaly o vrcholky stromů a my jeli po vlnité stužce rudé ratanakirské půdy.

Cesta do vesnice Ta Veng.


Po řidičově helmě se skutálelo prvních pár kapek. Snad nebude chcát, modlil jsem se. Za moment to vypadalo, že do temné střechy nad námi někdo vyvrtal díry tlustý jako paže.

Sůů sjel ke kraji cesty.

„Máte něco nepromokavýho?“ zeptal se.

Můj řidič se navlékl do pláštěnky v barvě šmoulí zmrzliny.

Jeli jsme dál a cesta se změnila v obrovský talíř mrkvové polévky. Sledoval jsem, jak se ten rezavej sajrajt šplhá od kol přes stupačky pořád výš a výš, až jsem ho měl skoro u kolen. Kdykoliv jsme vyjížděli kopec, řidič klopýtal nohama o zem a vyrovnával balanc.

Před námi se objevila další motorka. Chlap, ženská a mezi nimi asi roční dítě. Chlapík hnal motorku do kopce, ale tenké pneumatiky stále klouzaly do smyku.

Můj řidič se otočil a řekl něco, co jsem si přeložil jako: „Vidíš tamty? Tak ty uděláme!“ Ženská s děckem sesedla a chlapík se snažil vyjet nahoru. Kola se mu bořily. Můj řidič vypadal, jako by jel na běžkách. Nohama klouzal v bahně a držel rovnováhu. Když jsme chlapa na motorce předjížděli, ukázalo se, že těsně u řidítek sedí další děcko. Tentokrát starší, asi dvouleté.

„Tady si dáme oběd a pak dojedeme k řece, kde nás vyzvedne člun,“ řekl Sůů ve vesnici Ta Veng a ukázal na domek s otevřeným průčelím. Můj řidič si sundal pláštěnku a zvesela s ní mrskl do příkopu. Po dešti ani památky.

Paní domu kolem nás tancovala a Sůů překládal. Dostali jsme misku rýže s kuřecím masem a omáčkou, co chutnala jako šlehnutí březovým proutkem.

Zezadu z kuchyně se vynořila stařena v zelené zástěře. Nejspíš matka hostitelky. Z hlavy jí trčely krátké bílé štětiny a trupem svírala s nohama dokonalý pravý úhel. Při pohledu na ni mě rozbolelo v kříži.

Po obědě nás dovezli k řece. Můj řidič se rozloučil a odjel.

Řeka Sesan byla široká akorát na přeplavání k druhému břehu a zpět. Čněl nad ní ostroh, kde postávali místní kluci s motorkama.

„Omlouvám se, člun má asi zpoždění,“ opakoval Sůů s telefonem u ucha. Člun dorazil, když Sůůuv telefon už musel být na pokraji vybití. Byl to mělký, dřevěný prám s benzínovým motorem. Nasedli jsme na dno člunu do řady za sebe a Sůů naskládal tašky k přídi. V údolí, kterým řeka tekla, se rozlehlo burácení motoru. Kolem nás začaly poskakovat půlmetrové vlny. Sledoval jsem, jak se na obalu krosny hromadí kapky a proklínal rozhodnutí brát s sebou foťák.

Náš člun na řece Sesan.


Přede mnou sedící Sůů si zapálil cigaretu a nabídl i mně. Odmítl jsem. Nešlo mi do hlavy, jak může sedět tak klidně. Já se pořád ošíval a hledal úlevu od bolesti v zádech. Když jsem se otočil, abych se protáhl, spařil jsem řidiče, jak jednou rukou obsluhuje motor a druhou vylívá vodu z člunu.

Dopluli jsme k soutoku a pokračovali pravým ramenem. Uvědomil jsem si, že už se hodinu nepřetržitě usmívám.

Vysoké břehy pokrývala neprostupná vegetace. Na pár místech se domorodcům podařilo vyrvat jí ze spárů kus půdy. Jejich primitivní dřevěné chatrče byly od sebe vzdálené víc, než aby volání z jedné mohlo dolehnout k druhé. Během cesty jsme minuli asi další dva čluny.

Vesnici Yon, kde jsme přistáli, tvořilo několik chatrčí. Kolem volně pobíhala prasata. Obyvateli jsou příslušníci rodiny menšin zvaných Hořejší Khmerové. Sůů nás zavedl do dřevěněného baráku o jedné místnosti, velké jako půlka tenisového kurtu.

„Tady si chvíli odpočiňte. Já zatím sbalím nádobí a vyrazíme,“ řekl Sůů a začal se přehrabovat ve skříni plné kempinkových potřeb.

Ve dveřích stanul bosý chlap v otrhané košili. Na nohách mu zasychalo bláto. Vzal si od Sůůa cigaretu a oznámil mu, že s námi do džungle nepůjde. Má prý moc práce.

„On měl jít s náma, ale to nevadí. Já cestu znám,“ řekl Sůů. Hodil si na záda batoh a popadl mačetu.

***

„Ty se nebudeš přezouvat?“ zeptal jsem se Sůůa. Procházeli jsme rýžovým polem za vesnicí. Po levé straně se rozprostírala jezírka bahna. Váleli se v nich buvoli.

„Né,“ řekl Sůů, „na tyhle kratší treky mi stačí pantofle. Organizujem‘ i týdenní výlety. To si pak boty vemu, ale teď to nemá cenu.“

Došli jsme ke strouze, která přehrazovala cestu. Hluboká byla nad kotníky a širší, než abychom ji přeskočili. Sůů jí prošel a rozhazoval při tom nohama do stran, aby si z nazouváků vypláchl bahno.

„Do hajzlu, to si hnedka na začátku namočíme boty,“ zabrblal jsem.

Střih.

Hodinu na to – teď už skutečně v džungli – se brodíme potokem po kolena ve vodě. Nepromokavé boty ztratily význam. Smál jsem se své naivitě.

Džungle.

Sůů už si mačetou odřízl několik pijavic. Vtloukal nám do hlavy, ať si vezmeme pořádné boty a kalhoty, sám měl ale bermudy a ty svoje trepky.

„Neboj se, nám se pijavice nepřisaje. Pod kalhoty se nedostanou,“ uklidňoval jsem Jolču. Byla bílá jako nemocniční prostěradlo.

Sůů šel v čele a mačetou prosekával cestu. Džungle se neukázala být vhodným místem pro vysoké lidi. Tam, kde si Jolča a Sůů vystačili s lehkým předklonem, já musel jít v podřepu.

Všiml jsem si otisku pneumatik v podmáčené stezce.

„Sůů, tady někdo jezdí na motorkách?“

„No, domorodci občas jo, já bych si ale za boha netroufl.“

Představil jsem si jednoho z domorodců, jak putuje za duchy pralesa, požádat o posvátné byliny. Na motorce.

Udělali jsme si přestávku a Sůů nám rozdal sušenky. Cítil jsem nepříjemné šimrání.

„Joli, můžeš se mi podívat na záda? Asi tam něco mám.“

Vyhrnul jsem si triko. Jolča se podívala a zděsila se.

„Sůů, můžeš tady něco…odseknout?“

„Týý jo, ta je pořádně napitá,“ řekl Sůů. Cítil jsem chlad ostří, které mi přejelo po zádech. Otočil jsem se a uviděl krvavý flek, velký jako lívanec. Při chůzi jsem se musel hluboko předklánět a batohem jsem narážel do větví. Vyhrnovalo se mi tak triko a moje záda proto do konce treku nakrmila ještě několik dalších parazitů.

„Určitě mám něco na nohách,“ řekla Jolča, „podívej se mi na ně ale radši ty. Kdyby tam těch pijavic bylo víc, tak se asi vyvrátím.“

Vyhrnul jsem jí nohavice a našel hned dvě nacucaný potvory. Sůů je Jolče odeskl a byli jsme oba pokřtěni. Kouzlo vyprchalo.

Plánovaná několikadenní odmlka mezi první a druhou částí se protáhla na měsíc, závěrečný třetí díl se ale objeví v polovině příštího týdne!

Kambodža VIII. – V Ratanakiri, na divokém východě divoké Kambodži, 1. část

„Mr. Vyhnanek?“ zeptal se tmavý chlapík, když jsem se u jeho cedule se jmény zastavil na okamžik déle než u ostatních. V panující tmě jsem viděl jen jeho oči a zářivě bílou košili.

Vzal naše tašky a odvedl nás k autu.

„Počkejte chvilku, jsou tu ještě dva zákazníci,“ řekl a zmizel v mumraji před autobusem. Za minutky blikly světla jeho Toyoty Camry a chlapík se vracel se dvěma Němci. Klukem a holkou.

„Ježiš, to jsou ti dva exoti,“ zabrblala Jolča.

Němec se předklonil, jak nakládal tašky do kufru, a z nízko spuštěných kalhot mu vylezla celá řiť.

Na cestě mezi Kratie a Ban Lungem.

***

Ban Lung – naše destinace – je hlavní město provincie Ratanakiri, divoké oblasti v severovýchodním cípu Kambodži. V Kratie, vhodné základně pro cestu na východ, nám Joe z hospody Red Sun Falling udělil menší historický exkurz.

„Já jsem se sem přestěhoval v roce 2003. Tenkrát nebyly ještě východní provincie ani na mapě. Cesta autobusem z Kompong Chamu sem, kterou dnes zvládnete autobusem pod čtyři hodiny, trvala tehdy dva dny. Ha!“ vyštěkl Joe, postarší Američan s tygřím výrazem.

„Nejsnáz se cestovalo lodí po řece,“ pokračoval, „ale ty vozily dvakrát tolik pasažérů, než měly. Běžně se po nich střílelo a místní magoři lovili ryby granátama.“

Po tváři mu přeběhl zachmuřený stín. Z divokého výrazu očí jsem vyčetl, že se mu po těch pionýrských časech nemálo stýská.

„Dneska už je to sranda,“ uzavíral, „loni se zpevnily poslední úseky cesty do Ban Lungu a tak tam teď už i v období dešťů jezdí autobusy.“

***

„Tady jsou vaše klíče,“ řekl řidič a natáhl se přes recepční stolek v Treetop Ecolodge. Mávl rukou, abychom ho následovali a skrz labyrint dřevěných chodníků nás dovedl k bungalovu. Prošli jsme po terase, shlížející na rokli s bujnou tropickou vegetací, a vstoupili dovnitř. Nábytek byl zhotoven z masivních kusů dřeva a stěna u koupelny se leskla plastickým kamenným obložením.

I pokud vás dosud nenapadlo meditovat, tohle místo by ve vás vzbudilo chuť vstát za rozbřesku, do hrubé keramické misky si uvařit čaj a na dvě hodiny se ponořit do sebe.

Houpací síť na terase bungalovu v Treetop Ecolodge.

„Panebože, to bude zase jízda,“ pomyslel jsem si druhého dne ráno při pohledu na kola, která nám recepční nabízela k půjčení. Nebyl jsem si jistý, jestli má to kolo někam dovést v pořádku mě nebo já jeho. Řetěz skřípal jako konverzace na nevydařeným rande a brzdy byly při brzdění spíš takový doplněk… ke dření podrážkama o cestu. Plán vypadal takto: objednat si trek po Národním parku Virachey a pak vyrazit na 5 km vzdálené kráterové jezero Boeng Yeak Lom.

Před budovou správy postával štíhlý kluk s podkusem a řídkými vousy na bradě.

„Pojďte dál, pojďte dál“ pobízel nás, usměvavý jako slunečné ráno.

„Na kolik dní to vidíš?“ zeptal jsem se Jolči při pohledu na ceník. Ceny oproti těm uváděným v průvodci lehce stouply.

Jolča ukázala na políčko s částkou 176 dol/os. „Dva dny budou bohatě stačit.“ Později se ukázalo, jak hroznou měla pravdu.

Snažil jsem se ze Sůůa, jak se nám kluk představil, o právě objednaném treku něco vypáčit, ale informace se ztrácely kdesi v příkopech mezi nepochopenými otázkami a nesrozumitelnými odpověďmi. Sůů se ošíval na židličce a těkal pohledem. Pak najednou vyskočil a vedl nás k nástěnné mapě. Tam našel útočiště ve vyšlapaném kruhu na podlaze a spustil naučenou řeč. Chybělo mu jen ukazovátko.

Když jsme se loučili, byli jsme si jistí jen tím, že nás Sůů, který bude i naším průvodcem, ve čtvrtek ráno vyzvedne.

***

Já se na to taky můžu vysrat, brblal jsem a tlačil kolo. Jolča si to čile hasila k vrcholu kopce. Jí, na rozdíl ode mě, kola jednotné velikosti dokonale seděla.

Zaparkovali jsme u stánků s občerstvením a posledních pár desítek metrů sešli po dřevěných schůdcích. Mezi stromy se rozevřel pohled na kráterové jezero. V odpoledním slunci na hladině poskakovaly malé zlaté penízky. Jezero je dokonale kulaté, jako podle kružítka. Mnozí proto věří, že vzniklo pádem meteoritu.

V představách tzv. Hořejších Khmerů – domorodých kmenů s vlastním jazykem a animistickou vírou – jezero ožívá jako posvátné místo, kde žije strašná vodní příšera. Jeden z těchto kmenů – Tumpuoni – má jezero do roku 2021 v pronájmu. Výnosy ze vstupného putují přímo na podporu života v okolních chudých vesnicích.

Loni jsme při návštěvě fascinujících ruin mayského města Palenque narazili mezi hrstkou návštěvníků na dva chlapíky. Oba Hispánci. Jeden dělal druhému průvodce a krkolomným tempem ho hnal skrze útroby posvátných staveb. Divoce přitom mával rukama a něco zkratkovitě drmolil.

„A tady, tady postavíme fitcentrum. Supermoderní. Všude LCDčka,“ začal jsem nahlas deklamovat, co „průvodce“ asi vykládá, když uříceného kolegu táhne do jedné ze svatyň.

„A tady bude sauna. Vířivky a šampaňský, rozumíš.“

„A co památkáři, UNESCO a další?“

„No, co s nima? Když budou mít prachy, můžou se taky přijít ohřát!“

To, co bylo ale v Mexiku jen nejapným vtipem, nabývá v Kambodži bolestně skutečných obrysů. Developeři s úplatnými politiky v zádech usilují o anulaci nájemní smlouvy kmene Tumpuon a spřádají plány, jak vykácet džungli okolo jezera, postavit cesty, hotel a na nedaleké posvátně hoře… kasino.

„Ježiš, to jste vy!“ zazubil se Honza na lavičce jednoho z mol. Čech, kterého jsme včera potkali v autobuse.

„Já se přilepil na ty Francouzky a dneska to tu obrážíme na skútrech. Že jo, holky?“ obrátil se na dvě slečny v řeči, které vůbec nerozumějí. Ukázalo se, že jediný krajan v Kambodži je čerstvým absolventem školy, kterou my studujeme. Kolegáček.

Jolča ze strachu z parazitů dřepěla na lavičce, zatímco já se cákal v průzračné vodě.

„Tady z toho nemusíš mít strach,“ uklidňuje Jolču Honza, „když se tu koupou místní, tak je to v pohodě. Kdyby se tu místní nekoupali, tak je to ale v řiti. Slyšel jsem o Češích, kteří v Africe vlezli do jezera, i když je místní varovali, že se tam nikdo nekoupe a že do půl roku budou na márách. Je tam nějakej děsnej parazit. No a oni tam vlezli a do půl roku byli na márách,“ zašklebil se Honza.

Jolča si otřela ručníkem pár kapiček vody, které ji ulpěly na nohách, a posunula se ještě dál od břehu.

Večer jsme se s Honzou rozloučili a už se víckrát nepotkali. Bylo vtipné si s cizím člověkem na druhé straně planety povykladát o zahořklých profesorech a protivných profesorkách, se kterými máme společné zkušenosti.

Druhý díl – o džungli, pijavicích, jízdě na motorkách a hostině v chatrči rodiny domorodců – přijde do konce týdne!

Kambodža VII. – Na kapačkách v Siem Reapu

Ležím natažený na dvou a dvou sedadlech, přes uličku v autobuse. Venku láteří řidič a pár místních chlapů svítících si baterkami. Nářadí cinká a ve vzduchu je cítit pach pálící se gumy.

Nevím, kde jsme, kolik je hodin a jestli se před úsvitem znova rozjedeme. Upřímně, je mi to docela jedno.

Vždy, když už usínám, ozve se v dálce šumení kol o asfalt a strop nade mnou se rozzáří pruhem světla z reflektorů. Sleduju, jak se s narůstající rychlostí ohýbá, až se konečně zlomí a šumění se začne vzdalovat.

Je to jeden z těch momentů, kdy si člověk uvědomí, že svět je veliký a život hrozně krátký.

***

Cestu do Siem Reapu jsem dost podcenil. Při předcházejícím přesunu z Ban Lungu do Sihanoukville jsme překrojili Kambodžu diagonálně od severovýchodu na jihozápad a trvalo to 16 hodin. Uvedl jsem se proto v omyl, že cesta od pobřeží k severnímu cípu jezera Tonlé Sap nezabere ani polovinu.

Koupil jsem lístky na půl druhou odpoledne. V době, kdy jsem se už viděl u piva v Siem Reapu, jsme se teprve dokodrcali do Phnom Penhu. Do cílové stanice dorazil autobus ve tři ráno a azyl nám poskytl Green Town Guesthouse s velkými čistými pokoji za 8 dolarů.

***

„Doprdele, mně už to svědí jako prase. Půl noci jsem nespala,“ pronesla mžourající Jolča. Dva dny stará vyrážka se očividně dál zhoršuje.

Kluk s dlouhými růžovými nehty – recepční a číšník – nám doporučil kliniku a zavolal tuk-tuk. Jolča vyrazila a já se uklidil na pokoj.

Ozvalo se zaklepání. Otevřu dveře a v nich stojí tuk-tukář, co nás vezl v noci do guesthousu.

„Tvoje přítelkyně s tebou chce mluvit,“ říká a podává mi mobil.

„Čau, můžeš prosím tě sbalit ty naše sterilní stříkačky a přijet s tím za mnou? Chtějí mi dát kapačky. Jo a vem si svůj pas a papíry k pojištění. Je to nějaká bakteriální choroba a ty ji máš nejspíš taky.“

***

Mladá sestřička s rouškou a akné na lících mě zavedla do pokoje. Jolča ležela ve spodním prádle na posteli a dívala se na telku s neodlepenou ochrannou fólií. Na National Geographic dávali pořad o žralocích. Krve jak sraček.

„Co se děje?“

„Ale nic, namazali mi všechny ty osypky krémem,“ ukazovala Jolča na nabílená místa „a dají mi ještě dvě injekce a na dvě hoďky kapačky. Pak můžu jít domů.“

Vzpomněl jsem si, jak jsme se v Kompong Chamu smáli, když jsme poprvé viděli chlapíka s batoletem v levé ruce a větví ve tvaru virgule se zavěšenou kapačkou v druhé.

„Myslíš, že to má smysl?“

„Nevím, vypadá to tu seriózně. Beztak jsem je už přesvědčila, aby použili naše jehly, i když mi sestřička mávala před ksichtem jejich náčiním na jedno použití. Uškodit to nemůže.“

Televize drnčela křikem několika lidí. Výzkumnice zrovna rozřezávala chycenému žralokovi oko.

„Doprdele, já nechci kapačku!“

„Tobě ji dávat nebudou. Nemáš to tak hrozný jak já. Nic tě nesvědí. Poslala jsem pro tebe jen pro jistotu.“

Otevřely se dveře a vešla sestřička se štíhlou doktorkou vzávěsu. Poručily mi, abych se svlékl. Nadšené vydechnutí mi ovanulo záda. Perverzní fascinace. Jolča se začala chechtat.

„Ježiš, ty tvoje zada jsou otřesný.“

Popotáhly mi boxerky a ozvalo se totéž nadšení. Tentokrát ještě perverznější.

„To být o hodně, hodně horší než tvoje,“ usmála se na Jolču sestřička.

Už jsem se viděl, jak vandruju po městě s kapačkou na klacku v ruce.

Natřely mi zasažená místa, změřily teplotu a tlak. Vzápětí se objevil další doktor. Nerozuměl slovo anglicky a zřejmě ani khmersky. Bílý plášť mu zakrýval špinavý nátělník a kolem krku se mu houpal stetoskop. V trepkách se došoural k lůžku a začal mi znova měřit tlak. Na pravé ruce.

Vypadá na Číňana, říkal jsem si.

„Jmenuje se to tu Nemocnice khmersko – čínského přátelství,“ řekla Jolča.

***

Kapačku nám zavedli skrz hřbet ruky. Naštěstí. Choulostivý jsem jen na jehly v oblasti ohbí lokte.

Každou chvíli přišla sestřička a ptala se, jestli už to svědí méně. Marně jsem opakoval, že mě to skoro nesvědilo ani předtím. Kapituloval jsem a poslušně přitakával. Věř a víra víra tvá tě uzdraví.

Na protější stěně visel obraz kýčovitě romantické krajiny s pohlednou doktorkou uprostřed. Sledovala mě blahosklonným pohledem. Profesionálka z televizního seriálu.

Za dvě hodiny se na stojanu houpaly čtyři prázdné láhve od roztoku glukózy a chloridu sodného.

***

Vybaveni krémy a prášky proti alergiím a virům jsme v podvečer stanuli na chodníku před nemocnicí. Mrákotně unaveni a o 500 dolarů lehčí.

Kambodža VI. – Bašta hipíků a párty zóna v Sihanoukville

Sihanoukville je hlavní kambodžská párty zóna. Flitrované šatičky a boty na podpadku člověk ale sotva zahlédne. Mít styl tu znamená být zarostlý a otrhaný. V barech vyhrávají šedesátkový pecky a kolem kulečníkových stolů jako mouchy ulepené od piva posedávají všelijací týpci. Mnozí z nich několik dní neoblékli triko ani boty a součet ploch jejich tetování strčí do kapsy rozlohu městské zeleně.

„Mala-co? Co to meleš, ty vořechu. Já přijel trochu zapařit a zakalit!“ Tak by se dal vystihnout postoj většiny k reálné hrozbě malárie.

Zahrada v restauraci-bungalovech Monkey Republic.

Když přemýšlím, jak nejlíp vystihnout náladu dopoledne, kdy píšu tyhle řádky, z beden se začaly linout první tóny Hey, you! od Pink Floyd. Loudavě, jako ptáci příliš unavení, aby letěli.

Řidiči tuk-tuků jsou tu agresivnější a otravnější než kdekoliv jinde. Není divu, že krámky kolem pláží nabízejí tílka s nápisem No tuk-tuk today. Vsadím se, že je šijou starý od těch dotěrů, co se všechny kolemjdoucí snaží narvat do vozíků.

Pravý orgie vlezlosti ale propukají po setmění. Tuk-tukáři ztlumí hlasy a nabízí holky, hulení a další opičárny. To, co se prodává jako kokain, je často čistý heroin, silnější než cokoliv doma na ulici. Statistiky úmrtí turistů vykreslují barvitý obraz toho, co s člověkem udělá, když zaboří nos do takovýho bílýho pokladu.

Zaručeně největší lahůdkou je yaba, domácí fet pojmenovaný podle hinduistického boha smrti. Říkám si, jak debilní musí být experimentátor, který sáhne po téhle droze.

Bungalov v Monkey Republic

V Sihanoukville se zdržujeme už pátým dnem. Spíš ale z nutnosti než z okouzlení. Výlet do džungle v Ban Lungu – narušil jsem chronologičnost vyprávění tím, že jsem Ban Lung přeskočil, ale i na ten se dostane – nám rozvrátil rozpočet, a tak potřebujeme něco ušetřit před Siem Reapem a Angorem, největším chrámovým komplexem světa. Nejsnáz se šetří tak, že člověk dřepí na místě. K tomu se Sihanoukville s mnoha kilometry pláží jeví ideální.

Radovánek v bílém písku jsme si ale moc neužili. Počasí se dost pokazilo a denně prší. Včerejšek na pláži nevypadal moc vesele. O břeh se tříštily vysoké vlny a stínidlo slunečníku divoce pleskalo. Jolča se pro jistotu vybavila mikinou a stránky v knížce se obracely samy. Bohužel rychleji než jsem je stačil číst.

Čtyři kilometry dlouhá Occheuteal Beach by přitom za lepšího počasí byla úplná oáza. Vody Thajského zálivu polykají pásy bílého písku a příboj málem olizuje schůdky barů z bambusu a rákosí, kde se podává levné místní pivo a něco k snědku. Soumrak tyhle místa začaruje v romantická zákoutí pro večeři ve dvou a ještě později se mění v perfektní zázemí pro party ve vlnách.

Vždycky jsem se hrozně děsil pavouků. Často mě napadali v nočních múrách. Sníst jednoho mi tak přišlo jako dobrá terapie. Manifestace druhové nadřazenosti.

Náštěvník se ale musí obrnit proti několika rušivým elementům. Po pláži celý den defilují ženské nabízející masáže, depilace a čerstvé kraby. Zezačátku to dost obtěžuje, ale každý se dřív nebo později naučí ingnoraci. Nicméně děvčata si před odchodem na pláž musí důkladně oholit nohy. Místní masérky se jinak můžou přetrhnout. Jolča si schovala nohy pod stůl, ale šmátravé ziskuchtivé ruce si je našly i tam.

O něco nepříjemnější jsou žebráci. Spoustě z nich chybí končetiny a na schvál zahazují berle, aby se mohli zbědovaně plazit po zemi. Naštěstí se jich během dne objeví jen pár. S denním rozpočtem na žebrání ve výšit půl dolaru jsme leckterého z nich podarovali. Není to moc, ale je třeba mít na paměti, že servírka s dobrou angličtinou si vydělá 100 dolarů za měsíc. Pokojská o dvacku míň.

To vše vytváří absurdní situaci, kdy každej moula ze Západu je pro místní kočky stejně atraktivní jako pracháč s vilou a meďourem doma v Čechách. Bez ohledu na věk a velikost pupku.

Nechutné? Možná pro někoho. Požehnání? Pro mnohé určitě. Sociekonomický status je u dospělých mužů pořád hlavní složkou atraktivity, tak proč být pokrytečtí.

Tolik Sihanoukville, město, kde se paří, plážuje a krávy se pasou na parkovištích před pětihvězdičkovými hotely.

Kambodža V. – O klaustrofobii a zoufalém útěku skrz kufr minibusu

Chlapík v orvané košili přivázal lanem nedovřené zadní dveře minivanu k přecpanému kufru, zahodil cigaretu a skočil za volant. Obličeje lidí nahuštěných na sedačkách sebou trhly, jak se řidič zbrkle rozjel. Auto za sebou zanechalo oblak prachu a smrad benzínu.

Seděli jsme na plastových stoličkách u zastávky a čekali na autobus do Kratie. Za normálních okolností bychom vsadili na klimatizovaný autobus Sorya Transport. Náš známý tuk-tukář nás ale ve čtvrtek zavezl sem a my si ve slepé důvěře koupili lístky. Měly to být lístky na autobus.
„Nechcete jet radši minibusem?“ zeptal se místní kluk obstojnou angličtinou.
„Je to rychlejší a za chvíli bychom mohli vyjet. Jen, co se minivan zaplní.“
Za jeho zády se culila ženská v květovaném klobouku s celým záhonkem na jeho široké střeše a žonglovala s mobily. Ve čtvrtek nám prodávala lístky. Asi šéfka stanice.
Z nějakého důvodu jsem souhlasil.
Přešli jsme cestu a odevzdali tašky řidiči. Nacpal je do kufru rezavého mercedesu. Naše místa byla v poslední řadě ze čtyř.

Hlavní přístav v Kratie

Kurva, vždyť už jsme plní, tak proč nejedeme, říkal jsem si.

Lidi, kteří se ochomýtali kolem auta, se začali cpát dovnitř. Předtím jsem je měl za zevly nebo příbuzné cestujících, co se přišli rozloučit.
Vedle Jolči přistál tmavý chlap s nehty jako tesáky. Vypadal, že by nám za bůra podřezal krky a za pětku předhodil prasatům.

Další cestující se cpou dovnitř.

Konečně jsme se rozjeli a já se koleny kopu do brady. Tričko se na mě přilepilo tak, že už ho asi nikdy nesundám. Do téhle jízdy jsem nevěřil, že je možné se jedním ramenem dotknout druhého.
Snažil jsem se nemyslet na to, že mi v útrobách hlodá klaustrofobie a k východu jsou to dvě neprostupné řady těl.
Jen dýchat.
Dýchat.
Dýchat.
„Mně je zle,“ ucedila Jolča „nikdy jsem neměla klaustrofobii, ale mě asi jebne.“
Když jsem uslyšel to slovo – klaustrofobie – od spodních obratlů se mi skrz páteř rozpochodovaly kolonie mravenců.

Ještě jsme nevyjeli z města a řidič už zastavoval. Otevřenými dveřmi dovnitř vtrhly ruce se sáčky s ananasem.
„One dollar, one dollar,“ ozývalo se. Přes tlačenici před sebou jsem neviděl, komu ty ruce patří.
Řidič odvázal lano, které jistilo zavazadla v nezavřeném kufru, a snažil se dovnitř nacpat další tašky.
Noví cestující.
Odhodlal jsem se ke zběsilému řešení.
„Prolezeš tou mezerou,“ zeptal jsem se Jolči a protáhl jsem ruce otvorem mezi střechou a opěradly sedaček. Chytil jsem se kraje střechy a osvobodil si nohy. Přistál jsem na cestě mezi řidičem a všemožnými čumili.
Hleděli na mě jako na zjevení.
Jolča se díky díky uvolněnému místu otočila a roznožmo přelezla sedačky.

„Chceme jen tašky, peníze si nechte. Dejte nám tašky a my zmizíme. No ride, no ride,“ opakoval jsem. Nikdo nerozuměl ani slovo anglicky. Dav kolem nás houstl.
Řekou hlav připlul květovaný klobouk. Ruce plné mobilů si klestily cestu. Před námi znova stanula šéfka stanice.
Tváře se jí nadouvaly, z očí jen štěrbiny.
„Dejte nám tašky a my jdeme. Prachy si nechte,“ ukazoval jsem na bágly.
Konečně někdo pochopil. Překvapivě. Sám už jsem přestával rozumět vlastním slovům.

Přecházeli jsme cestu a květovaný klobouk se točil kolem. Brebentila něco v khmerštině a ukazovala na další minivan.
Ve stánku jsem hrábl po krabičce cigaret. Po druhé začal ustupovat pocit, že mi vylezou oči z důlků.
Kloboučnici jsme vypoklonkovali úsměvy a koukali se ztratit ulicích.

Shodil jsem krosnu na chodník a vytáhl mapu, abych našel normální autobusovou zastávku. Znenadání přede zase mnou vyrostla šéfka. Strčila mi k uchu jeden z mobilů.
„Helou, já mluvím anglicky, popište mi, co se děje a já to přetlumočím,“ ozvalo se.
Dozvěděli jsme, že žádný autobus stanici neobsluhuje a máme jet minivanem.
Vrátil jsem mobil a poděkoval. Tentokrát jsme ji definitivně setřásli.
O pár metrů dál stála zastávka Sorya transport. Za tytéž prachy jsme si koupili lístky do Kratie a klimatizovaný autobus nás za 4 hodinky vysadil na místě.

Kambodža IV. – Kompong Cham: O polovzdělaných Američanech budujících sirotčince, plačících dětech a západech slunce na Mekongu

“You need tuk/tuk, right?” zazubil se řidič a ze zeleného klubka oddělil jednu bankovku. Odměna pro chlapíka, který nás zmerčil.
“One dollar for ride,” doplnil.
Chtěli jsme jít do hotelu pěšky, ale 1 dolar ve srovnání s trojnásobkem, který si účtovali řidiči v Phnom Penhu, zněl férově.

Kompong Cham leží na břehu Mekongu, dvě hodiny od hlavního města. Jeli jsme autobusem Sorya Transport, která nabízí slušný standard. Cestujících jen o málo víc než míst k sezení, klimatizace a hlasitá masáž karaoke.

Cesta vedla skrze vesnické oblasti, kde jsme poprvé spatřili lesk a bídu khmerského venkova. Typickým stavením je dřevěná chatrč stojícící na čtyřech vysokých trámech. Trámy vytváří otevřené přízemí, kde se odehrává většina života. Jako pavučiny ze stropu visí houpací sítě, někde v rohu se těsná ohniště.

Do prvného patra se stoupá po žebříku. Otevřené dveře obytného prostoru ale obvykle odhalovaly větší zázemí, než by člověk čekal. Slušný nábytek a televize.

Lodní doprava na Mekongu

V půli cesty udělal autobus přestávku ve vesnici Skuon, známé jako osidla pojídačů pavouků. Procházeli jsme kolem stánků, kde prodejci vystavovali smažené osminožce, často velké jako dlaň. Tentokrát jsem propásl příležitost, ale příště ji popadnu za pačesy.

“So, they don’t have a vacant room, ye?” zeptal se řidič, když jsem vyšel z vytipovaného hotelu.

“I’ll take to another one,” řekl a lišácky si posunul křiklavou kšiltovku, která mu na hlavě trůnila jako arabský fez. Zřejmě nadešel čas vyinkasovat zpět tu úlitbu náhončímu.

Zavezl nás na místo, kde jsme za 15 dolarů dostali pokoj naproti recepci. Postel měla vyřezávané barokní čelo a okna zatemňovaly zdobné kobercovité závěsy – jen z pohledu na ně se mi špatně dýchalo – když ale člověk spláchl v koupelně, všechno vyteklo na podlahu a skrz díru v podlaze se rozlilo pod postel.

Zůstali jsme jednu noc a ve středu ráno se přesunuli do guesthousu na nábřeží s noclehem za pět dolarů.

Říká se, že v Kambodži člověk za pět dolarů sežene slušné ubytování. Pokoj v Kompong Chamu byl náš první pětidolarový, a tak jsme si teprvé vytvářeli představu o tom, co znamená “slušný” v dané cenové hladině.

Později jsme zjistili – díkybohu – že tamten pokoj to rozhodně nebyl.

Matrace byla jen o málo tlustší než plátek sýra a potit horkem jsem se přestával až pozdě k ránu. Po třech nocích jsme guesthouse opouštěli s velkými pytli pod očima. Jedno pozitivum ale přece jen shledávám. Stavebně neoddělená koupelna s ručně splachovaným záchodem posunula náš vztah na novou úroveň intimity.

Na oběd jsme zapadli do podniku Lazy Mekong Daze. Provozuje ho postarší Francouz s piercingem v obočí. Ráno jsem ho zahlídl, jak se v tričku Sons of Anarchy žene podél Mekongu na chopperu.

“Hi, man, how are you doin‘?” ozvalo se, když jsem si prohlížel fotky na stěnách. Otočil jsem se a přede mnou stál potetovaný Američan s hlubokýma vráskama ve tváři a podával mi ruku. Chyběl na ní prst.

Představil se jako Mark a přisedl si k našemu stolu. Tvrdil, že má jen sedm tříd a ve Státech měl kdysi pilu. Do Kambodži odešel před pár lety a nehodlá se vrátit.

“Víš,” povídá “teďka si dávám trochu oraz, v poslední době jsem se moc honil. To mi nesvědčí, jsem už starej chlap,” pousmával se a zapálil si cigaretu.

“Předtím jsem tu ale dělal s různýma NGOs, budovali jsme sirotčince a sháněli mecenáše v zahrančí. Chápeš, hodně děcek je tu na ulici. Jsou zranitelní.”

A pak, že je to vzdělání, co kultivuje charakter.

Mark nám poradil, jak se dostaneme k přístavu, odkud jezdí trajekt na ostrov Koh Paen, ležící uprostřed Mekongu. Pronajali jsme si kola a vyrazili.

Děvčátka na ostrově Koh Paen.

Trajekt byl v podstatě ze dřeva zbouchaná bárka s benzínovým motorem. Nicméně místní jí zřejmě důvěřují. Soudě podle chlapíka, který se nalodil s těžkým terénním autem.

Trajekt překrojil Mekong na šířku a vysadil nás na druhém břehu. Nezpevněnou cestu do nitra ostrova lemovaly dřevěné chatrče s dobytkem na dvorku. V místech, kde řídla jinak neprostupná vegetace, se otevíraly výhledy na rýžová pole. V uklidňujících tónech zelené se rozlévaly krajinou až po horizont. Po kolena ponoření zemědělci se brodili stojatou vodou.

V jednom z krámků podél cesty jsme koupili lízátka – dárek pro místní děti. Kdykoliv nás spatřili, vybíhali ze dvorků, mávali a volali helóóuu!

Štědrost je ale dvousečná zbraň.

Na cestě zpátky k trajektu nás zastavila žena, kolem které švitořilo snad tucet dětí. Snažila se nám něco vysvětlit, asi chtěla peníze. Radši jsem začal obdarovávat její prcky zbylými lízátky. Vybíral jsem namátkou, na všechny nemohlo vyjít. Malého chlapečka, na kterého nezbylo, se zmocnil hysterický záchvat. Plácl holým zadkem do hlíny a bušil nohama do země. Slzy se míchaly se špínou a měnily se v malé kuličky bláta.

Radši jsme se klidili.

“Good morning,” culil se řidič z prvního dne, když nás ve čtvrtek ráno vyzvedával před hotelem. Objednali jsme si ho na celý den na projížďku po okolí.

Začali jsme chrámem Wat Maha Leap, jednou z posledních dřevěných pagod v zemi. Běsnění Rudých Khmerů přežila přetvořená v nemocnici.

Mnich v chrámu Wat Maha Leap.

Uvnitř to vonělo starobylým prachem a kontemplací. Na černých sloupech se třpytily zlaté ornamenty. Byli jsme tam jen my dva, řidič a mladý mnich. Z oranžové kutny mu trčely dlouhé hubené končetiny. Pohrávaly na nich svaly.

Šel jsem se zeptat řidiče, zdali se může uvnitř fotit. V ten okamžik vytáhl mnich z kapsy iPhone a začal si sám pořižovat obrázky čehosi. Všiml jsem si, že mu z ucha pod rouchu padá bílý kabel sluchátek.

“Můžete jít dál, žádný strach, jen se zujte,” řekl řidič a ztratil se ve stínu otevřeného přízemí. Stáli jsme uprostřed vesnice Prey Chung Kran, kde se snad v každé domácnosti zpracovává hedvábí.

Dřívka v tkalcovském stavu rytmicky bouchala. Znělo to jako jednoduchá melodie. Paní domu vzhlédla od šňůrek stavu a obdařila nás vřelým úsměvem. Pod rukama jí na fialovém pozadí kramy – tradičního šátku – dorůstal majestátní drak.

Stál jsem s nohama u sebe, abych zabíral co nejmíň místa. Cítil jsem se trochu nepatřičně. Cejch turisty mě pálil na čele.

“Kdybyste chtěli fotit, požádám o dovolení,” prohodil řidič. S rukama za hlavou se kolíbal v houpací síti. Na tváři měl blažený výraz.

Před poledním parnem jsme se skryli v kaučukovníkových plantážích. Syrový kaučuk se bělel v dřevěných vědrech a voněl jako mléko. Opodál odpočívali sběrači a čekali na auto, které je s výtěžkem odveze do továrny. Koupili jsme si sáček se sladkou dýňovou šťávou.

Řidič mi z tváře vyčetl bezradnost, když jsem se rozhlížel po odpadkovém koši.
“Můžeš to hodit na zem,” říká. Hlavou mi bleskla komplikovaná úvaha o tom, že se možná plast v půdě kaučukovníkových plantáží mění na hnojivo a prospívá stromům.
“Ve městě nemůžeš, za to je pokuta, ale tady jo,” dodal.
Konečně mi došlo, jak to myslí.

Během dne jsme zvládli ještě Wat Nokor, theravádovou pagodu vmáčknutou do mahayanové svatyně z 11. století, a kopce Phnom Pros a Phnom Srei. Vstřebávání zážitků si pak vyžádalo celý pátek, než jsme se v sobotu přesunuli do Kratie.

  • O autorovi

  • Moudra odjinud

    "No matter how much I wanted all those things that I needed money to buy, there was some devilish current pushing me off in another direction – toward anarchy and poverty and craziness. That maddening delusion that a man can lead a decent life without hiring himself out as a Judas Goat." Hunter S. Thompson.
  • Enter your email address to follow this blog and receive notifications of new posts by email.

    Přidejte 1 dalšího sledujícího

  • Kategorie

  • Poslední přečtené knihy

    Arne Næss - Ekologie, pospolitost a životní styl

    Kóbó Abe - Tvář toho druhého

  • Blog Stats

    • 11,986 hits
  • Archiv